21. 5. - 23. 8. 2017 Praha- Řecko - Praha / upozornění: NEZAMĚŇOVAT s AKTUÁLNÍM datem publikace
Budou už dvě hodiny po poledni a já mám před sebou ještě vzdálené Vouliagmeni (Βουλιαγμένη). V 60. letech jediná pláž u Athén s moderní restaurací, deštníky a kabinkami. Jezdili jsme se tam koupat jen zřídkakdy, protože byla placená, ale já se tam vždycky těšila. Vzpomínám na ni jako na luxus, který nám naši občas dopřáli.
Brouzdám dál ulicemi mezi bohatě kvetoucími oleandry. Jdu pomalu, v klidu, jen lehce udržuji předpokládaný směr ke čtvrti olympijských stadionů z roku 2004. Musím si v hlavě zažít odehrané "představení" z posledních hodin...
Růžové a bílé keře se tu a tam střídají s pomerančovníky obtěžkané zářícími plody. Držím palce černému mercedeskovi...
Přes křižovatku, úplně stejně jako tenkrát, stojí "PERIPTERÁK" (Περίπτερος)! Stánek je dnes o hodně objemnější, ale stejně nacpaný zbožím. Chtěla bych si u něj zase koupit tatranku :-). Tehdy jsme všichni sbírali kartičky s vlajkami a kroji z celého světa, které v nich byly schované. Byl tam i český. Vlepovali jsme je do, k tomu určeného, alba....
Zkusím 2. zvonek shora. Něco zachrastí, do domovního hlásiče lámanou angličtinou koktám připravenou větu, před níž vkládám dle mého vstřícné řecké PARAKALO (Παράκαλο) = PROSÍM. Další zachrastění - a nic. Chvíli čekám, zda se otevře nějaké okno. Nakukuji skrz mřížoví na povědomou chodbu, zda někdo nejde. Nic. Ale někdo doma je! Zvoním znovu. A...
