Athény 3. den - AKROPOLIS
Díl 3.CDD/ 7 dnů v Athénách
22. den CDD/11. 6. 2017 Dneska je neděle, to se hodí
odchod z hostelu: asi 10.00 hodin trasa: pěšky
nocleh: 3/6 nocí hostel San Remo celkem z Prahy najeto: 3 322 km
Rozhodnuto. Dnes, v neděli, půjdu na Akropolis. Hlavní a nejznámější památku nejen Athén, ale i celého Řecka. Od prvního dne spolu hrajeme hru na schovávanou :-). Každou chvíli na mě někde vykoukne, aby zase zmizel. Ale včera, z Likavetu, se už vypínal celou dobu v plné parádě! A po setmění, když se všechny chrámy rozzářily do temné noci, to byla pozvánka jako blázen... . TAK, dneska už na Tebe dojde! Vždycky jsme byly se ségrou otrávené, když přijela za námi do Athén nějaká návštěva: povinně se šlo na Akropoli. "Zase ty šutry," říkávaly jsme...
Vycházím stejným směrem jako včera, ale už rychleji. Ulice se zužují. Brzy se ponořím mezi spletité uličky přeplněných stánků vším možným. PLAKA (Πλάκα). Čtvrť pod Akropolí, kde se dá koupit všechno možné i nemožné. Vnímám u atmosféru. Teší mě, že Řekové tradici neporušili...
Obejdu Hadriánovu knihovnu a vejdu na promenádu kolem AGORY (Αγορά - antické tržiště). Usedám v taverně. Kochám se výzdobou, okolojdoucími turisty, šarmantními číšníky. Co chvíli kolem projede souprava metra, které tudy jezdí po povrchu. Mezi štíhlými cypřiši probleskuje sloupoví hlavního Hefaistova chrámu a typická dlouhá stavba Muzea starověké Agory. Připíjím Retsinou, typickým lehkým řeckým vínem se smolnou vůní.
Pojídám rybí salát s olivou. Nikam nespěchám.
Je mi nádherně. JSEM TU! Atmosféra se nezměnila, móda ano :-). Pravda, pro Akropoli nějakých 50 let není žádná doba. Zvláštní - připadá mi, jako bych tu byla včera. Bez té retsiny, samozřejmě... Přitom je to po 55 letech, 21. dnech a 3200 kilometrech najetých z Prahy poprvé, co se Akropol znovu chystám navštívit. Mirka mne nabádala, ať si všimnu, kdy budu mít na tachometru 3333 km jako těch stříbrných stříkaček, kterými mne tu za mala mučili, abych se naučila písmenko ř. Ale to nastane až při odjezdu z Athén. Nyní sedím pod Akropolí a nechce se mi dál.
Prohlídku areálu Agory vynechávám. Chci se už soustředit pouze na dnešní hlavní cíl. Dole projdu povrchně špalírem stánků se suvenýry, perští hudebníci pískají na frkačky, mezitím se protahuje pár toulavých psů. Z toho mě zaujme pouze zajímavá prezentace zlatých šperků, které prodavačka umně napíchala do černého stínidla deštníku. Vyfotit si ji ale nesmím - ukradla bych jí její "know how" :-).
Já už sem asi nikdy znovu nepřijedu, takže žádné šetření. Chci si historický areál Akropole prolézt zvenku i zevnitř. Vyhradila jsem si na něj přece celý den ...
Před pokladnou oceňuji, že už tu nejsou žádné stánky se
suvenýry, vykřičené kolovrátky a barvotiskové obrázky. Pouze oficiální
prodejna. Škoda jen, že je tak odtažitá; nevěřím, že si sem někdo něco zajde
koupit. Ale typická hlava Niké za výlohou mi připomene mámu a domov - mám po ní totožnou zmenšeninu v obýváku :-). Ač neděle odpoledne, žádná velká fronta se nekoná. Zklame mne, že
lístek za 20 éček je pouze vyjetý na účtence z elektronické pokladny.
Nepřidají ani mapku areálu. Ovšem tím si nenechám kazit náladu ... Projdu turnikety a u
nejbližšího keříku si utrhnu květ do šatů, dnes Bílého oleandru.
Na kvádrech vstupních PROPYLAJÍ (Προπύλαια) klasicky posedávají lidé. Zvedá se vítr a honí se šedé mraky. Kazí se počasí. U každého jednotlivého zastavení perfektní popisky, plánky, historické fotky. Pochvala. Ale také kolem dokola ocelová lanka, které zabraňují bližšímu přístupu k jednotlivým chrámům. Naštěstí jsou decentní. Instalovat je kvůli poškozování bylo nezbytné. Škoda. S nostalgií vzpomínám, jak jsme tu jako děti bez zábran skotačili mezi historií. A taky chodili malovat pod širé nebe s máminým výtvarným kroužkem. Žádný náš obrázek se nedochoval, ale několik máminých obrazů do Fotogalerie chystám... DIONÝSOVO DIVADLO, CHRÁM NIKÉ ATHÉNY, ERECHTEION a hlavní monument, PARTHENON. Ten, léta v rekonstrukci, je sevřený mezi lešením a rameny jeřábů. Kromě lidí a občasných zemětřesení ho ničí i hustý smog, který se drží nad Athénami takřka nepřetržitě. I tak je to síla. Co ti Řekové před dávnými a dávnými časy dokázali!
Co chvíli je slyšet píšťalka. Pozorní hlídači v nenápadných budkách napomínají nezbedné návštěvníky, že po antice se opravdu lozit nesmí. Záměrně minu nenápadný vstup do Muzea Akropole, časově už ho nedám. Nyní bych ho určitě ocenila víc, než jako dítě. Budova je zasazená stranou. Skvělé, že nepřehlušuje hlavní památky.
Na konci okrsku nacházím malou vyhlídku. Mohutná řecká vlajka se větrem
ze
žerdi už málem trhá. Začíná pršet. Selfíčka v pláštěnkách budou originální. Schovávám se s partičkou Japonců podobně jako v Delfách pod jediným
cypřiškem a olivou v místě. Když nepřestává, vyhraji vnitřní boj se studem a
vytahuji barvy. Mám chuť na vodovky :-).
Dešťové kapky na ně ale nestačí - vodu si odleju z picí láhve do malého
igelitového sáčku a ten opatrně zapřu mezi kameny, aby se nevylil. Super. Okolí se nediví,
asi jsou zvyklí. Jen tu a tam cítím za sebou mlčenlivý pohled. Slavný chrám je
zezadu bez lešení. Pozoruji obrovské sloupy v řadě, každý vlys, každou
skulpturu. Takhle, pomalu, si ho teprve vychutnávám! Obloha se během hodinky rozjasňuje,
Japonci odcházejí. K obrázku zakládám kvítek oleandru z výstřihu a snítku
olivy. Setrvala bych nejradši až do rozsvícení světel. Jenže vlhké balerinky
napovídají, že sezení už fakt NE. Natahuji suché ponožky, které nosím s sebou
pro Strejdu příhodu. Rychlé foto motivu a dokončuji druhou polovinu okrsku s oblíbeným Erechteionem. Opět "objevuji Ameriku": Erechteion je poměrně rozlehlý chrám, nikoli jen balkonek s nymfami místo sloupů. Dle popisu už je většina nahrazených kopiemi. Originály lze najít právě v Muzeu Akropole. V osm večer za mnou zřízenci
zamykají bránu. Do Osvětlení bych stejně setrvat nemohla; rozsvěcuje se až
v prázdném areálu ve 21 hodin.
Plná dojmů se vracím bydlet. BOHOVÉ, DÍKY!