Athény 4. den - Den D
Díl 3.CDD/ 7 dnů v Athénách
23. den CDD/12. 6. 2017 Den D
odchod z hostelu: 9.00 hodin trasa cca 35 km: pěšky, metro, motorka
nocleh: 4/6 nocí hostel San Remo celkem z Prahy autem: 3 322 km
Ano, Den D. Dneska je správ)ný den, kdy bych se chtěla podívat na "naši" vilu. Vlastně vilu, která byla propůjčena k bydlení rodinám československých delegátů obchodního oddělení při velvyslanectví ČSSR v Athénách. Staré Psychiko, "AJU DIMITRIJU IKOSI EKSI". Tu adresu vystřelím kdykoli, i kdyby mne vzbudili o půlnoci. Před lety naše bydliště už osobně našla sestra se svojí dcerkou, ale její perfektní informace jak se k ní dostat už neplatí: bus č. 1 směr Pharos už nejezdí, mezitím Řekové na sever vykutali modrou linku metra. Pojedu s ním. Dnes mám možnost si athénské metro konečně dobře prohlédnout. Nahoře na chodníku, u nejbližší stanice od mého hostelu na náměstí Metalurghio (Μεταλλούργιο), nejdříve nastuduji mapu a pak se vnořím do podzemí. Jsem na sebe hrdá - v automatu jsem si dokázala koupit lístek na 48 hodin za 4,50 eur. Na Omonii (Ομόνοια) přestupuji z červené na linku modrou směr Kifisia. Ano, ta čtvrť Kifisia (Κηφισιά), kde jsem první den v Athénách nocovala v kempu pod stanem.
Vystoupím na předem vytipované zastávce modrého metra na stanici Ethniki Amyna (Εθνική Άμυνα) a dále už jdu pěšky. Vcházím do vilové čtvrti Staré Psychiko (Παλαιό Psychυχικό), směr odhaduji. Měl by tu být mírný kopeček. Nahoře nad námi totiž býval lom a pod ním, tuším každý pátek, trhy. Táhlé stoupání a - asi jsem v tom lomu!. Opuštěný, tu a tam rozbité auto, odpadky. Kousek níž se vypíná výstavní kostel s upravenou zahradou. Jéje, Agios Dimitrios! Tak místo trhů asi vystavěli tenhle kostel, protože na něj se vůbec nepamatuju (nalezená dobová fotografie i dědovy obrázky mě později usvědčují, že tu ten kostel samozřejmě byl :-)). Pomalu ho obcházím, zavřeno. V čele ulice dolů. Tají se mi dech.
Kouknu na plot: Οδός ΑΓΙΟΣ ΔΗΜΗΤΡΙΟY č. 1 - 7. JSEM TU, uff!! Řekové na cedulkách ulic uvádějí i čísla domů na té které straně k další křižovatce. To je fajn, bude se mi lépe hledat. Podél chodníku se rozkládají keře typických rozkvetlých oleandrů. Jdu pomalu, rozhlížím se, otáčím. Ještě tam nechci být. Napravo bývala autobusová zastávka. Je tu. Možná zůstala o kus dál i ruská škola, kam docházely některé děti delegátů, které překročily 5. třídu obecnou. Přecházím ulici, ještě zpomaluji. Na rohu už čtu čísla 22 - 26. Míjím mohutný živý plot s pootevřenou brankou. Že by sousedé, kam jsme do rozestavěného domu potají lezli za dobrodružstvím? Horní hrana úzkého kovového plotu, který jsem přes zákaz používala jako kladinu, je úplně zarostlá. Oknem z kuchyně sem bylo vidět a naši trnuli, že spadnu. Mrknu vedle a skutečně stojím u známého krouceného plotu! Zvednu hlavu. Bílá patrová vila s plochou střechou, čtyři okna od čtyř bytů, vchod uprostřed naproti brance. Jsem TADY! Kontroluji číslo domu: "ikosi eksi" = 26, souhlasí. Mám s sebou starou fotku; všechno je stále na svém místě. Schody, kde jsme si hrávaly na krvavé koleno nebo si omalovávaly šaty z módních časopisů. Za domem byla zahrada, ani nevím proč jsme tam nechodili. Asi byla jen pro pana domácího. Viděli jsme na ni jen přes bohatě zarostlou pergolu ze zadního balkonu...
Stojím břed brankou na "našem" širokém chodníku se vzrostlými stromy v němém opojení a vzpomínám: - Před těmihle prosklenými domovními dveřmi na bělostných mramorových schodech jsme každé ráno nacházeli, co máma den předem objednala. Čerstvé mléko, snad i vejce nebo máslo. - Během dopoledne k chodníku zajížděl pojízdný pekař nebo zelinář. Přitom zatroubil a vyvolával, abychom si přišli něco koupit. "Mavro, mavro", tj. tmavou šišku chleba máma kupovala nejčastěji. - Jindy si po telefonu zase objednala šlehačku a pak k nám přijížděl cyklista z blízké cukrárny. Na řídítkách přivážel v kelímku do tuha našlehanou šlehačku. Vždycky jsem obdivovala, jak mu tam držela a nikdy ji nevyklopil! -- I ten dřevěný elektrický sloup do "A" na konci ulice tu zůstal. Vždycky překážel, když jsme se učili jezdit na kole nebo na kolečkových bruslích...
Všechno si pečlivě fotím, každý detail. A sbírám odvahu vejít dovnitř. Vrátka jsou pootevřená, jako by mě zvala. Odněkud se vynořila kočka, neslyšně přeskakuje plot a vrací se jimi dovnitř. Určitě je to znamení :-). Opatrně bílá dvířka otevírám. Nikdo mě nezastavuje. Ticho, klid. Trhám si na památku lísteček asi keře vavřínu na předzahráce. Sedám si na mramorové schody. Zavřu oči - na chvíli jsem zase tou malou neposednou Helenkou. Domovní dveře jsou zaklapnuté. Prohlížím zvonky. Který by mohl být od našeho bývalého bytu? Samá řecká jména. Vila už neslouží Čechům. V 1. patře bydleli Vítkovi a Šmídovi, vlevo dole Hoškovi a vpravo od vchodu my. Na střeše jsme s mámou, která vedla při škole výtvarný kroužek, někdy malovali; třeba si matně vzpomínám na dlouhý "baličák", kam jsme všechny děti měly společně něco namalovat. To mě bavilo. Myslím, že tam měla i malý atelier. Tam jsme zase odlévaly ze sádry vlastní ruce. A tamodtud je i olej Růže Gloria, který jsem si od ní vybrala, a stále mi visí v obýváku.