Athény 4. den - Artemis a policajti
Zkusím 2. zvonek shora. Něco zachrastí, do domovního hlásiče lámanou angličtinou koktám připravenou větu, před níž vkládám dle mého vstřícné řecké PARAKALO (Παράκαλο) = PROSÍM. Další zachrastění - a nic. Chvíli čekám, zda se otevře nějaké okno. Nakukuji skrz mřížoví na povědomou chodbu, zda někdo nejde. Nic. Ale někdo doma je! Zvoním znovu. A ještě jednou. Nic. Mám to vzdát? Srdce až v krku a smáčknu horní zvonek. Sympatický ženský hlas, a už se otvírají dveře. A to z "našeho" bytu!! Vysvětluji, kdo jsem, ukazuji starou černobílou fotku z 65. roku (viz předešlý článek), kde na totožných schodech stojím se sestrou, mámou, strejdou a tetou. Táta chybí, protože nás fotil. Asijská hospodyně volá do bytu a přichází mladá černovlasá slečna. Chápu, že ta je sama doma, takže dovnitř do bytu mne nepustí. Nevadí, nemohu mít všechno :). Bavíme se srdečně. Jsou překvapené, když pochopí, co tu dělám. Požádám je ještě o fotku na schodech - podobnou, jako jsme stáli tenkrát.
SPLNIL SE MI SEN!
Najednou skřípou brzdy a na chodníku zastavují dvě motorky. Uniformovaní chlapci vcházejí dovnitř. POLICIE! Co se děje? Dovtípím se, že je to kvůli mně. Ukazuji jim svoji černobílou fotku. Černovlasá slečna řecky vysvětluje, co tu dělám. Horečně hledám pas a podávám jim ho. Náhle se z domu vynoří stařík. Říkejme mu pan Hošek, neboť vyšel z "jejich" bytu. A baví se se strážníky, evidentně je zavolal on. Ti se už usmívají, prohlížejí si rodinnou fotografii, a jsou zvědavi, kdo to tam se mnou ještě je. Mě prý poznávají :-)). Zapsali si mě - v pořádku. Aby pan Hošek věřil, že jsem solidní, dávám mu na rozloučenou ještě profesní vizitku. Vizitku vzal, ale celý rozezlený odešel. Zřejmě se svou stížností nepochodil. Došlo mi pozdě, že tou vizitkou mohu spíš jeho podezření zesílit, protože na ni mám realitní společnost, která je známá i v Řecku. Podle spousty fotek domu, které jsem dělala a on určitě pozoroval oknem za záclonou, by si mohl myslet, že jim chci vilu prodat nad hlavou ... :-).
Snažila jsem se sbalit a
co nejdříve vypadnout. Jenže bych ráda i slečně za ochotu nechala něco na
památku. Vizitka je málo. ACH JO - připravené pohlednice a české vlaječky
zůstaly v hostelu! Objev: Lovím svůj skicáček a opatrně vytrhávám malůvku
Vyšehradu z letošního května alámaně vysvětluji, že je to památka v Praze, kde nedaleko bydlím. Je potěšena. Žádám ji ještě, zda by mi na
uprázdněné místo něco napsala. Svolila. Podepsala se ARTEMIS. Je to možné??
Přijala mne bohyně! Bohové při mně stáli, teď je to jasné. DĚKUJI !!!
Klepou se mi kolena, loučím se se studentkou americké university v Athénách i její asijskou hospodyní, která nás vyfotila. Příslušníci se nevzrušeně baví venku. Počkali až za sebou zavřu vrátka, a odfrčeli pryč. Jsem jako opařená. Z obou zážitků. Opřu se o dřevěný sloup na rohu...