Athény 4. den - Kde byla naše škola?
Přes křižovatku, úplně stejně jako tenkrát, stojí "PERIPTERÁK" (Περίπτερος)! Stánek je dnes o hodně objemnější, ale stejně nacpaný zbožím. Chtěla bych si u něj zase koupit tatranku :-). Tehdy jsme všichni sbírali kartičky s vlajkami a kroji z celého světa, které v nich byly schované. Byl tam i český. Vlepovali jsme je do, k tomu určeného, alba. Na konci pobytu už nám chyběly je tři kousky. Za celé album bychom bývaly dostaly nějaký dárek... Tatranky nemají. Lehce stánkaře podpořím a kupuji si jiné sušenky a džus. V tu chvíli mi došlo, že mě "pan Hošek" asi považoval za žebračku! Přesně takhle se totiž občas v domácím telefonu ozývalo "parakalo, parakalo" a venku byla natažená ruka. O jé, tak to můj pokus o důvěru v místní mluvě asi nebyl nejlepší nápad..."
Jdu ulicí, kde bývalo hřiště se zahradou, s jezírkem a moderními sochami. Tam jsem se naučila houpat na dlouhých řetízkových houpačkách. Bavilo mě to, protože jsem mohla lítat až do oblak :-)! Park je tu stále. Zůstala obří oliva. Hřiště je unifikovaně zmodernizované, duch toho místa se vytratil. Procházím dál bohatou vilovou čtvrť a hledám naši bývalou školu. Jednalo se pouze o 1. stupeň základní školy, tzv. jednotřídku. Vzpomínám, jak nás tam každé ráno svážel úřední mikrobus. Světlý Volkswagen ve všední dny každé ráno před osmou zastavil před naší vilou. Byly jsme poslední z rodin s dětmi rozsetých po Starém Psychiku. Výrazně zatroubil, my se ségrou vyběhly s taškami na zádech z domu a vmáčkly se do už tak napěchovaného auta. Jezdilo nás i deset mrňousů. Strejda řidič - všem dospělým z české komunity jsme říkávali strejdo nebo teto -, když měl dobrou náladu, začal při jízdě rychle kroutit volantem vpravo vlevo a s námi vzadu tím házel ze strany na stranu. To jsme se nasmáli! Milovali jsme to; vždycky jsme žadonili, aby z nás zase dělal sardinky :-).
Různé vily se zahradami se mi střídají před očima. Staré i nové, jen ta pravá nikde. Vyfotila jsem si pár tipů, které by podle odhadu vzdálenosti a chabých výjevů v mé hlavě mohly odpovídat - třeba se to bude někdy hodit. Nepamatovaly jsme si s Mirkou adresu a naši nám ji už nepoví. S nikým z té doby už kontakt neudržujeme, škoda. Byla to bílá jednopatrová kostka s rovnou střechou. Dole jsme se učili, nahoře bydlela rodina pana učitele. Za nás se tam vystřídali dva. Vpravo po několika schůdkách vchod, uvnitř asi 3 místnosti a příslušenství. Vlevo vpředu ve dvou propojených místnostech bez dveří jsme se učili. V té přední, větší, byly narovnány lavice za sebou. Seděli jsme podle tříd, takže 1. řada = 1. třída, 2. řada = 2. třída a tak dál až do třídy páté. Před námi katedra a na zdi velká černá tabule. Starší děti buď chodily do zahraničních škol (nejčastěji ruské) přímo v Athénách, anebo zůstávaly u příbuzných či v internátech v ČSSR a chodily na druhý stupeň základní školy doma.
My měli naši malou
školičku rádi. Já tam začala chodit do 1. třídy.
S červenou lesklou aktovkou jsem sedávala
v první lavici před katedrou se spolužákem Láďou. Byli jsme toho roku
v 1. třídě jen dva :-). Pro pana učitele to muselo být náročné; učil najednou
všechny třídy. V hodině většinou začínal od nás, tedy od prvňáků. Něco
odvyprávěl či namaloval na tabuli, zadal nějaký úkol a přesunul se uličkou dozadu, k
další řadě lavic. Pamatuji se, že si přitom často sedl na roh desky stolku.
Volně přešel do úplně jiné látky či předmětu vyšší třídy. Sice mluvil vždy
tiše, pokud možno pouze pro svoji řadu, ale i tak jsme odposlechli spoustu
zajímavostí, o kterých jsme ještě nemohli mít žádný přehled. A pak následovaly
společné hodiny. Kreslení, pracovky, tělocvik. Ten jsem měla nejraději. Vzadu
byla jedna místnost, která sloužila také jako tělocvična. Něco málo vybavení
tam bylo - asi 2 lavičky, pár žíněnek, trochu nářadí. Postavili jsme dokola
opičí dráhu a přes všechny překážky jsme běhali za sebou na čas. To bylo nejlepší!
Když dovolilo počasí, což bylo často, vybíhali jsme na zahradu za domem. Naučili jsme se míčové hry, nejvíc mě bavil
"bejzbol". Ale taky jsme skákali do dálky apod. Prostě, co místní poměry
dovolily. U zdi jsme založili záhonky a pokoušeli se pěstovat hrášek. Moc to
nešlo. Než dozrál, byly prázdniny, a vždycky uschnul. S tátou, který zase
vedl při velvyslanectví kroužek jisker a pionýrů, jsme se tam scházeli na
schůzkách a hráli na peška nebo jiné hry. Naši prostě byli vždycky aktivní... Jednou s námi také nacvičil na nějaké výročí celé divadelní představení Vodník Drda. Vystoupili jse s ním dokonce na tuším našem a ruském (jojo, tenkrát byly vzájemné vztahy nejtěsnější...) velvyslanectví. Měla jsem radost, že mi táta přidělil princeznu Karasavu. Ségra ještě s jedenou kamarádkou hrály zlé sestry a hlavní postavu Honza B. z 5. třídy. Malovali jse si sami kulisy, sháněli a upravovali šaty - to mě bavilo. A o mnoho let později: jaké bylo naše překvapení, když jsme se s Honzou setkaly na stejném gymplu v Praze !
Zpestření bylo, když do Athén zavítala nějaká známá osobnost. To jsme dostali vzácnou návštěvu. Takhle jsem třeba získala do svého památníku podpis našeho významného operního pěvce, pana Eduarda Hakena (od malička totiž sbírám podpisy). Přišel za námi dětmi do školy a pěkně si s námi popovídal. Vůbec jsem tenkrát nevěděla o koho jde. Pamatuji se jen, že mi už připadal hrozně starý (pozn. netuším, kolik mu vlastně tenkrát bylo) a že jsme mu mj. ukazovali nějakého křečka, kterého jsme tam zrovna na přírodovědu v akvárku pěstovali ... :-)
Tu pravou vilku jsem nakonec neobjevila. Nevadí. Hezky se vzpomínalo, měla jsem toho plnou hlavu...