Athény 4. den - OH 2004
Brouzdám dál ulicemi mezi
bohatě kvetoucími oleandry. Jdu pomalu, v klidu, jen lehce udržuji předpokládaný směr ke čtvrti olympijských stadionů z roku 2004. Musím si v hlavě zažít odehrané "představení" z posledních hodin...
Růžové a bílé keře se tu a tam střídají s pomerančovníky obtěžkané
zářícími plody. Držím palce černému mercedeskovi (znáte"ustřižené kecky"-ahoj
Kačí!), aby ho ty oranžové koule nad ním nepřepraly :-). Do toho mi zvoní mobil - nojo, dneska nás telefony dohoní už téměř kdekoli; Připomíná
se práce: klient, a volá z Paříže! Opřená o mramorový sloupek plotu rodinného domu po blankytným nebem se zářícím kotoučem athénského slunce proberem co je třeba. Jde to v pohodě - od
letoška jsou všechny hovory v EU za stejnou cenu jako v ČR.
Začíná se schylovat k večeru, ale je
dlouho vidět, takže kličkuji dál a dál Psychikem. Nahlédnu do dalšího z byzantských kostelů. Náhle se nad jednou ze střech zjevila bílá konstrukce. Za čtyřproudou silnicí
přede mnou stadiony jako na dlani! Ani jsem nemusela vytáhnout mapu.
Moderní bílé křivky mě lákaly od prvního
dne v Athénách. Svými odlesky ve slunci mě lákaly už z lanovky na Mont Parnas. Obratem se dostávám do současnosti.
Pořádný kontrast oproti vzpomínkám :-). Na sloupech pouličnícho osvětlení ještě dávno se současnem spojují plakáty zvoucí na koncert Mikise Theodorakise, celosvětové proslavenému hudebnímu skladateli díky muzice k filmu Řek Zorba.
Je to 13 let, co se sem opět sjeli sportovci z celého světa a celé Řecko a zejména Athény se na tu slávu náležitě připravily. Zblízka se sice na skeletech už poněkud podepsal zub času, ale stále se stadiony mají čím pyšnit. Hned betonové patky, které kotví bělostné oblouky HLAVNÍ STADION jsou skoro větší než já. Mám taky radost, že to není žádný skanzen. Něco se tu děje. K nacpanému parkovišti proudí další a další auta, stánky plné dobrot. Zelenobílé dresy, vlajky, čepice, celé zástupy. Muzika. AHA-fanoušci fotbalového klubu Panathinaikos Athény (Παναθηναϊκός Αθηνών), kterému jeden ze stadionů patří, jdou podpořit své mužstvo na zápas. Kupuji si do ruky vynikající suvlák a procházím celý areál. PLAVECKÝ BAZÉN po širým nebem je i dneska plný olympijských nadějí. Do elegantního oválného CYKLISTICKÉHO PAVILONU mohu nahlédnout jen díky celoskleněnému opláštění. Dostane mě BRÁNA BORCŮ. Jedná se o vysoká tyčová "áčka" s kulatou špičkou propojená snad do 500 m dlouhé brány. Nazvala jsem si ji pro sebe KRAJKA. Nádherné detaily a průhledy. Pod ní probíhá široká pěší zóna. Je jen poněkud bizarní, že nevede odnikud nikam. Ale i dnes tu potkávám rodinky s kočárky, děti na tříkolkách, pejsky, prohánějí se tu teenageři na skateboardech, koloběžkách nebo kolečkových bruslích. Po straně občas proběhne jako část své tréninkové trasy běžec. Žádná tlačenice, pohoda. Procházím "Krajku" několikrát tam a zpět. Je prostě úžasná!!! Řekové, ať už to navrhl kdokoli, prostě umějí i moderní architekturu, a tím mě velmi potěšili. Jak se začíná smrákat, přidávají se všude světla. Štíhlé bílé příhradové nosníky se násobně odráží v sousední obrovské vodní ploše. Vzhůru nohama, pochopitelně :-). Tenké nožičky se vzájemně téměř dotýkají, celkově to dává magický obraz na nyní již temném pozadí.
Mezitím se z fotbalového stadionu valí řeka hlav po skončeném zápase. Také se obracím a chci jet metrem zpět do hostelu. Rozhlížím se kam mám jít, když u mě zastaví nějaký kluk na motorce, zda nechci svézt. Zdráhala jsem se, ale taky jsem věděla, že metro je dost daleko. Když se po mém odmítavém "ochi" vrátil ještě asi 2x, přesvědčil mě. Na motorce se svezu vždycky ráda. Bezpečně kličkoval mezi auťáky. Vítr ve vlasech, bylo to senza! Vysadil mne v pořádku na hlavní v Kifisii (Κηφισιά), kam jsem mu řekla. Mávnul směrem k centru, že stanice modrého metra je tam. Jenže ouha. Nebyla tam. Nebyla ani dál. Jdu po hlavní, bavím se měnícími se neony reklam a hotelů. Přitáhla mě libá hudba a před ní barevně se střídající vodotrysk. Malá Křižíkova fontána :-) u ještě otevřeného luxusního Gold obchoďáku. Další jiný svět. V letních šatičkách projíždím všechna patra po zlatých eskalátorech a fotím. U poslední fotky - jednoduchého, ale velmi funkčního odpadkového koše na tříděný odpad - mě zastaví sekuriťák. Že prý se tu nesmí fotit a donutil mne fotky z foťáku vymazat. Prý si zítra mohu dojít na vedení a požádat o povolení. "To tak, budu se sem vracet...". Stejně jsem před ním jednu fotku zatajila :-). Ale nejbližší cestu na metro mi poradil. Je to stanice IRINI (Ειρήνη), ukázal rukou směrem zpět k olympijskému areálu. Cože??! Hmmm, sice jsem se projela na motorce, ale těď jsem se podobnou cestou šla nocí asi 3 km zase zpět. Zato jsem se prošla ještě jednou nečekaně Krajkou, objevila několik dalších sportovních areálů a kousek za branou jsem naprosto zmožená skutečně došla na zmíněnou stanici zeleného metra. Ironie (Irini ?) byla, že jsem světýlka stanice už předtím z Krajky viděla, ale považovala jesem je za patrové parkoviště. ... Metro tu totiž jede po povrchu a skutečně to byla stanice metra. Ach jo. Tentokrát mi moje intuice napověděla špatně. Ale ještě jsem na to nebyla tak špatně, abych použila navigaci :-)). A časově jsem to ještě před půlnocí stihla, metro i s přestupem ještě jelo .
Opět DĚKUJI, ty přidané ZÁŽITKY stály za to!!!!)