Athény 5. den - výlet na Vouliagmeni
Budou už dvě hodiny po poledni a já mám před sebou ještě vzdálené Vouliagmeni (Βουλιαγμένη). V 60. letech jediná pláž u Athén s moderní restaurací, deštníky a kabinkami. Jezdili jsme se tam koupat jen zřídkakdy, protože byla placená, ale já se tam vždycky těšila. Vzpomínám na ni jako na luxus, který nám naši občas dopřáli.
Cestou na tramvajovou stanici narazím na Tenisový areál. Tati! - tak tady přeci zůstal :-). Dnes je vchod je možná trochu posunutý, navíc uzavřený pro veřejnost, ale Královské zahrady v blízkosti sedí. Často jsme musely chodit se ségrou tátovi sbírat míčky a dostávaly za to pár drachem, abychom měly motivaci... Naproti ještě jednou zamávám Zapaieonu a vzápětí již obcházím CHRÁM DIA OLYMPSKÉHO (Ναός του Ολυμπίου Διός), zvaný též Olympeion a HADRIÁNOVU BRÁNU (Πύλη του Αδριανού).
Je to tu všechno, jak by řekla ségra, "na pětníku". Na to lidské mravenčení po všechna tisíciletí shora dohlíží důležitý Akropolis...
V zatáčce tramvajová zastávka. Prima, nemusím zpět na Syntagmu. Během chvilky přijíždí moderní žlutá tramvajka plná lidí. Lístek koupený v metru platí i tady, super. Kolem se začaly ubíhat ulice plné typických bílých pětipatrových hranatých domů, obchody, vývěsní štíty, spěchající lidé. Odpolední špička, dřímám. Jak stanice střídá stanici ani nevnímám. Pak se koleje zatočí k moři - a to už se zase kochám! Vyloženě vyhlídková, celkem téměř hodinová trasa, mohu doporučit. Vystupuji na konečné s názvem, jak jinak - VOULIAGMENI (Βουλιαγμένη). Luxusní pláž tu je hned vedle, ale na tu "naši" to nevypadá. Snad bude dál. Prozkoumávám jízdní řád navazujícího autobusu. Nejede, nevadí. Jdu pěšky. Vpravo syté širé moře, vlevo přes frekventovanou silnici pokračují okrajové čtvrti Athén. Krásná upravená promenáda se asi po půl hodině ztrácí, později i chodník a jdu bohužel už jen po silnici. Míjím odbočku na KAVOURI (Καβούρι), ten název je mi povědomý. Po další necelé hodině, kdy už téměř ztrácím naději, se přede mnou objeví cedule Βουλιαγμένη (pod tím, v latince Vouliagmeni)!
Uff, jak to, že to je až tady, když konečná tramvaje se jmenovala také Vouliagmeni?? Vpravo se mění výstavba na luxusnější vily. Široká silnice se rozšířila na ještě širší. Uprostřed zelený pruh se vzrostlými stromy, pečlivě zavlažované dlouhatánskými hadicemi ležícímai na povrchu. Po dalším kilometru se s potěšením osvěžuji u vodopádku u silnice. Poblíž nějaký sportovní resort, stromy, vilky. A ticho! Přede mnou nějaký park, rozhodnu se jím projít. Potřebuji vydechnout, zpomaluji. Předbíhá mě polonahý běžec. Pozdraví a - zakopne. Na hrubé cestě se přede mnou natáhl jak dlouhý, tak široký! Vstává celý potrhaný a zkrvavený. Ráda bych mu pomohla. Ždímám poslední kapky z picí láhve. I tak děkuje a děkuje. Kulhajíc odchází a stydlivě si zakrývá přirození vykukující zpod roztrhaných kalhot. Ještě asi třikrát se potkáme. Držím mu palce, ale víc jsem pro něj udělat nemohla.
Přitáhl mě blízký kopeček s křížkem na vrcholu. Nechávám moře mořem a stoupám nejdříve mezi domky, pak již jen v typickém nízkém řeckém porostu mezi balvany. Kotníky mi ošlehávají ostré trny bodláků, musím našlapovat opatrně. Cestička zmizela, kříž je ale už na dosah. Hmmm, ten "dosah" byl asi ještě hodinu! Pod vrcholem pozoruji jiného náhodného pocestného, jak se fotí s řeckou zástavou (řecké vlajky jsou všude, Řekové jsou vlastenecký a hrdý národ). Než vylezu poslední metry, je pryč. Na kótě nádherný kruhový výhled. Výběžky, zátoky, přístavy, občas přeletí letadlo směrem k athénskému letišti. Na druhé straně kopce bílé městečko, písčitá pláž. Za mnou se rozprostírají Athény, v moři až k obzoru rozsypané ostrovy jako korálky. Levandulka utržená cestou, mi voní na prsou. Romantika jako blázen...
Sedám na patník. Čas neřeším, chci zůstat nějakou dobu TADY. Taky jsem notně ušlapaná. NÁPAD - a už z "žebradla" vytahuji sadu pastelů a kartičku, nařezanou ještě dědou do velikosti pohlednice, na kterou se snažím zachytit nezachytitelné. Sluníčko se začíná sklánět k západu. Také se trochu zvedá vítr. Obrázek mám hotový, takže musím pomýšlet na zpáteční cestu. Ještě cvakám selfíčka s od větru rozedranou řeckou vlajkou na rezavém bílém kříži. Plavky zůstanou nevyužité. Po krátkém hřebeni přichází rodinka, snad je tedy tím směrem cesta. I když je to na odvrácenou stranu, snad bude sestup tudy pohodlnější, a tedy i rychlejší. Cestička skončila asi po 10 metrech, zbytek buď nebyl nebo jsem ji neobjevila...
V úplné tmě doškobrtám na pobřežní silnici. Hele, vodopádek, kde jsem se odpoledne svlažovala a odkud jsem odbočila od moře. Na konec mám přece jenom štěstí: přes silnici vchod do restaurace a na pláž. To vypadá (i po těch letech) na tu NAŠÍ! Díky. Už nemám možnost ji více prozkoumat, ale věřím, že je to ona. Stačilo, jsem spokojená. Navíc jede právě autobus a za pár minut mě vyklopí u stanice metra. Ojé, lhůta jízdenky mi skončila už v 15 hodin. A to jsem na ni ještě zítra chtěla jet do Pirea. Co teď? Koupit si novou na 48 hodin? Stačil by mi jen jeden den, ale ten není ve výběru. Zkoumám svůj lístek a ptám se v metru co s ním. Dopravčí mi ukazuje turniket, kam ho mám vložit a označit. Teprve od té doby se mi započítává čas! Připadám si, jako bych nikdy nejezdila MHD... Páááni, já od včera jezdím načerno!!? Celá jsem se rozklepala. Cvakla jsem si až dnes v tramvaji, takže ho teď i zítra mohu vesele použít :-). Měla jsem kliku, že jsem nepotkala revizora, i když samozřejmě nemám tušení, jak často tu chodí. Ale u nás na ně mám pravidelně štěstí - spíš smůlu... Za chvilku už s klidem, a bravurně, přestupuji, a vycházím na povrch na "mojí" stanici Metaxourgio (Μεταξουργείο). Název je pro mě tak složitý, že jsem se ho celou dobu nenaučila, a říkám jí jako i celému náměstí Metalourghi. Někdy též podle pomníku, který náměstí kromě všudypřítomných aut, vévodí, "U padlého anděla". Není nic moc, ale je věnovaný obětem leteckého neštěstí a při bližším ohledání zjišťuji, že to má být nikoli anděl, ale Ikaros. Ale pro mě to už vždycky zůstane Padlý anděl...