Athény 7. den - odjezd
4. díl/Athény-Korinth
26. den CDD/čtvrtek 15. 6. 2017 - 1. část, Pendelík
odjezd z hostelu: 13.00 hodin 3333 km z Prahy v Psychiku! nocleh: ostrov Euboia, v autě před Psachnou celkem trasa: 235 km, najeto: 3557 km
ODJEZD Z ATHÉN. Sedmý den v Athénách. Spolu s klasikem: Bylo to krásné a bylo toho dost. Určitě jsem toho spoustu neviděla. Třeba budovu našeho velvyslanectví, kde jsme hráli pod tátovým vedením divadlo Vodník Durda, malovali kulisy a já hrála princeznu Krasavu. Také jsme tam chodili na maškarní a další akce. Ta budova ani ulice ve mne nijak nezůstala. Možná jsme se právě z jejích oken dívali na dlouhý pohřební průvod krále Konstantina. Nebo, jak jsem zjistila na mámině další malované pohlednici po návratu domů, zajímavá stavba i s adresou a komentářem - kostelík nad kterým byla vystavena moderní budova. Hřbitov Kerameikos, na který mne upozornila až sestra a který jsem měla kousek od svého hostelu, aj. Říkávám: "to mám na příště". I kdyby žádné příště nebylo :-).
Srdečně jsem
se rozloučila s hoteliéry i jejich krásnou dcerou, která jim
mezitím přijela ze Srí Lanky pomoci na sezónu. Hned si na recepci vystavili pohlednici
z Prahy. Domlouvám se, že bych se sem ráda vrátila; zřejmě pojedu přes
Athény ještě jednou, směrem na Korinth a Peloponés. Ale rezervaci si bohužel dát nemohu,
nevím, na který den to vyjde. Dobře, mám se tedy přijít zeptat. Jsem tu už jako
doma. Majitel za mnou ještě vyběhl se sluníčkovým hrníčkem. Vždycky se smál, že
je tak velký. A teď bych ho tu zapomněla!
Eυχαριστώ πολύ!!
Punťa po týdnu odpočinku poslušně naskočil. Jen stínítko před řidičem ne a ne držet nahoře. Volám znovu hoteliéra, zda by mi pomohl; zdvořile ukáže na nejbližší servis. No nic, poradím si. Helák se radostně směje, že už zase pojedeme. Mám namířeno na sever, na 2. největší ostrov Řecka, Euboiu . Obezřetně projíždím nyní už známými ulicemi. Padlý anděl jako vždy netečný, objíždím přeplněnou Omonii. Ze Syntagmy ještě odbočím vlevo kolem Národní zahrady, kde tuším královský, dnes prezidentský palác. PŘEKVAPENÍ! V úzké uličce malá budka a pochodující krojovaný Evzón. Nehnul ani brvou. Zpomaluji - vždyť to vypadá jako ta budka, kterou mi vlepila do památníku "teta" Drahuš! Ano, určitě. Neuvěřitelné, já to náhodou a na poslední chvíli objevila!!! Mávám a jihnu :-).
Vyjedu přímo před Olympijským stadionem 1896, za zády Akropolis. Loučím se...
Další odbočka, nyní už z Avenue Vassilissis Sofias (Λεωφόρος Βασιλίσσης Σοφίας), pokračující jménem Kifissias Avenue čtyřproudé magistrály protínající Athény od jihu k severu Chci ještě k hotelu Hilton, který jsem vyhlížela už z Likavetu. Trefila jsem se! Stanice autobusu stejného jména mi to potvrzuje. Je fakt úplně stejný jako před 55 lety, jen okolí se změnilo. Před ním se táta pro nás nechal vyfotit, když mu bylo 30 a byl tu ubytovaný, než nám velvyslanectví zařídilo služební byt ve vile v Psychiku. Nemám kde zastavit, tak jen letmo z auta smáčknu spoušť. "Ahoj tatííí!", mrkám nahoru k blankytnému nebi a vracím se na páteřní bulvár. Směřuji kolem Psychika přes Kiffissii ke kopci na okraji Athén, kterému jsme odjakživa říkali Pendelík (Penteli, Πεντέλη).
Bedlivě pozoruji tachometr. Blíží se magická číslice 3333 km ujetých z Prahy. Sestra mě před pár dny mailem připomněla, ať dávám pozor, kde v tu chvíli budu. Skočila tam přesně na odbočce do Starého Psychiko! Mirko, TO NEVYMYSLÍŠ ! Mávám "naší" vile, kostelu Agios Dimitrios, škole a vůbec svým vzpomínkám... Je to všechno dávno, a přitom tak blízko. Kromě říkačky o stříbrných stříkačkách*, si přeříkávám i další na ř, kterou mě nutili opakovat a která sem patří o mnoho pádněji: totiž o "tom Řekovi, co nevěděl, kolik je v Řecku řek ..."** (písmenko "ř|" jsem se totiž naučila dobře vyslovovat s pomocí babičky až někdy ve 4. třídě) .
Ač kolem mě fičí jedno auto za druhým, opět přbrzďuji. Nemůžu rychleji... V Kifissii (Κηφισιά ) místo výstavných budov a obchodů vidím řezníka, který mámě odřezával kýtu z celého berana visícího nahoře na háku. Podél silnice se mi míhá bohatý výběr keramických amfor, květináčů, sošek v obchůdkách pod širým nebem. Společně s hrnčířskými dílnami v jednoduchých boudách, kterými bývala tahle čtvrť tak typická...
* "Třitisícetřistatřicettři stříbrných stříkaček stříkalo přes 3333 stříbrných střech." ** "Byl jednou jeden Řek a ten mi řek, abych mu řek, kolik je v Řecku řek. A já jsem mu řek, že nejsem Řek, a že nevím, kolik je v Řecku řeckých řek" ... už si to nepamatuju přesně :-)).
Zelené cedule mířící k dálnici mě vrátí do současnosti. Chvíli se ještě motám na předměstí Athén, než se vydám správným směrem na kopec PENDELI (Πεντέλη) - v našem dětském žargonu Pendelík (1108 m n. m.)***. Pozná se podle ostré serpentiny, po které se dnes konečně projedu. Je odevšad vidět. Byl i z našeho domu. A máma i děda (při návštěvě u nás) namalovali oleje, které nás dodnes provází. A přitom jsem tam snad nikdy nebyla! Odtud se prý těžil mramor na bájný Parthenon. Silnice končí těsně pod vrcholem u byzantského kláštera M. Agiou Panteleemona (Μ. Αγίου Παντελεήμονα). Parkuji pod jediným stromkem, který poskytuje alespoň trochu stínu, spolu ještě s jediným dalším autem. Klášter otevírá až v 17 hodin, takže prohlídka nehrozí... Prima, alespoň se tolik nezdržím; ráda bych dnes na Euboiu dojela.
Beru svačinku a vydávám se pohodlnou kamenitou cestou na poslední zatáčky. Zpívám si, sama, s oblohou a neúnavnými cikádami. Kochám se výhledem na celé Athény. V oparu tuším světle modré pobřeží až k Pieru, které téměř neznatelně přechází v oblohu. To miluji! Akropolis se v slunci leskne jak připravený v plné zbroji, modení haly OH stadionů 2004 ale přehlušují jinak jednolitý ráz velkoměsta. Všudypřítomný hluk posledních dnů je pryč...
Nahoře mě přivítá koule nádherně kvetoucího fialového (možná) vřesu, špatně udržovaná kaplička, hora jakýchsi rozbouraných železobetonovýchbloků a vysoký, do daleka viditelný štíhlý kovový kříž se zbytky bílé barvy - podobný jako tuhle na Vouliagmeni... Na mramorovém památníčku vyrytý řecký nápis. Typické Řecko :-).
Po okolních vrškách by se dalo potulovat. Na nich, na konci rozvětvených cest, se ježatí antény a paraboly. Přes údolí, na západě, zdravím rovný hřbet Mont Parnasu s lanovkou, kde jsem před týdnem svou návštěvu Athén zahájila. Potřebuji si vše srovnat v hlavě. Sedám na opadané schůdky kapličky. Ticho a já. Vytahuji notýsek a za zdobnou mřížku zamčených dveří, k malé vybledlé a větrem potrhané řecké vlajce, přidávám alespoň propiskou kreslenou vlajku českou. Sluníčko praží, zvedám se. Je čas jít. __________________________________________________________________________________________________
***teprve až nyní, při psaní tohoto e-CDDdeníku, když si ověřuji místa, názvosloví, atd., zjišťuji, že se tento vrchol správně nazývá Pergari (Περγάρι) 1108m n.m. A já vyjela na sousední Agios Panteleemon (Άγιος Παντελεήμονας) 876m n.m.!!! Nevadí, pro mě už vždycky zůstane Pendelík :-). PENDELI (Πεντέλη) je, jak vidno z mapy, čtvrť pod tím vyšším kopcem...
Ještě obcházím kapličku a zůstanu v úžasu stát. Nekonečný výhled i na druhou stranu. Směr mého dalšího putování! Podélné pohoří na obzoru, to bude ostrov Euboia, pode mnou zřejmě Marathonská zátoka, kde bojovali Řekové s Peršany. Nic jiného to přeci nemůže být. A tedy také Skiňa! Písečná pláž, na kterou z Řecka vzpomínám nejraději. To by mě nikdy nenapadlo, že z Pendelíku je vidět až na Skiňu! V současnosti se trochu obávám, zda není zničená, neboť tam v roce 2004 při Olympijských hrách situovali centrum vodních sportů Schinias (podrobněji až od 32. dne CDD). Krásně mě přitáhla moje další cesta :). Kochám se a znovu fotím, tentokrát na několikrát kruhový výhled z vrcholku. Už se zase těším, co na mě dál čeká...
Při sestupu si všimnu, že
ty kameny pod nohama jsou opravdu mramor. Tady, tady a tady taky! Jeden na
památku. Vezmu i našim, kamarádům. Za chvíli mám plné žebradlo, div že se mu
neutrhne ucho :-).