BLATO (HR) - BUDVA (MNE)

Díl 1. - Cesta tam

8. den CDD / neděle 28. 5. 2017, Objev.       295 km

odjezd: 13.00 h                                                                                                      3. benzin

nocleh: hostel The Sea                                                            Celkem najeto: 1 449 km                     

Včera večer v klídku vařím večeři a pak jdu prozkoumávat okolí. PŘEKVAPENÍ !!! Hned za stromky objevuji raftový kemp. Je mi to tu nějaké povědomé. No ano poznávám místo odkud jsme v r. 2012 při závěru zájezdu "Geotouří" kololodí vjížděli na řeku. UFF! Kdybych to hledala, tak to nenajdu... Složené čluny, pádla, na věšákách se suší neoprény, vesty, boty. Všechno jako tehdy. U tohohle stolu jsme si s průvodci připíjeli nějakou jejich rakijí na zdar sjezdu. Jsem dojatá.

Ráno počasí jak na objednávku. V řece přepírám pár kousků prádla, které rozvěšuji sušit na vedlejší vrbu. Přejíždí osamělý trénující kajakář. Jeden raft se skupinkou turistů se přeci jen spustí na vodu a pak si autem přijede dělat selfíčka párek středních let. Prostě pohoda.

Po obědě nerada balím a vyrážím na další pouť. AHÓÓÓÓJ CETINO! Mířím přes hory zpět k moři. Přehoupnu se přes blízké sedlo a blížím se k parkovišti s betonovými stoly. Cože?? Vždyť tady jsme na nich po úspěšném dojezdu raftu v radostné náladě tančili :-)). Nemohu si pomoci, zarážím. Mávám na dálku mojí tehdejší souptunici Evě V. do Česka. Také skvělé průvodkyni Veronice a všem ostatním účastníkům, kteří si při celodenním čekání na bus do Prahy místo válení na pláži v Bašce Vodě zaplatili navíc výlet do vnitrozemí právě na splutí řeky Cetiny na gumových člunech. Včetně známé herečky Světlany Nálepkové, která s námi náhodou byla též na dovolené s kamarádkou. Všichni byli moc fajn. 180° výhled na moře je stále uchvacující, jinak tu dnes není nikdo. Jen já, Puťa a Helák. A seshora se na nás usmívá zářivé slunce :-). Dost vzpomínání, frčím dál. BAŠKOU VODOU, tehdejšího domovského přístavu mé nejoblíbenější plachetnice z flotily Geotouru Silvy, pouze projedu. Stejně se ve městě bez povolení už nedá parkovat...

PODACA. Díky kamarádu Vaškovi vezu adresu, kde bych mohla přespat v penzionu jeho dobrých známých. Bohužel, jsou teprve čtyři hodiny, takže toho nevyužiji. V duchu oba pozdravuji. Přestávku si ale dám. V centru vedle autobusové zastávky přede mnou cedule Dům na prodej. To by nebylo nic výjimečného, takové cestou vídám každou chvíli. Ale tady jsou kontakty na CZ. To mne zaujme - ozvala se profesionální deformace a okukuji ho. Náhodou přijíždí majitel, tak se s ním dám do řeči. Sice Chorvatsky, přesto se během hoďky loučím po prohlídce s plno informacemi a fotkami celého domu zvenčí i zevnitř. Dlužno dodat, že spolupráce se nakonec neuskutečnila. Pak ještě sejdu z kopečka zvědavá na pláž, kde Vašek s rodinkou asi 15 let rok co rok dovolenkovali. Dlouhá zátoka s promenádou a restauračkami, před sezónou zhusta zavřených. Na větších či menších oblázcích se tu a tam už někdo sluní. Jsem poprvé až u moře, musím ho ochutnat. Slané je, ale Brr, studené! Smočím se pouze symbolicky do půli lýtek a chvátám zpět. Svačím v autě.

Je dlouho vidět a těším se na další panoramatickou jízdu chorvatským pobřežím. je trošku bizarně přerušené na pár kilometrech dvojí hranicí (tam a ven) s BOSNOU A HERCEGOVINOU (BiH). Ale alespoň na rozdíl od nás mohou říci, že mají moře.  Zpívám si na celé kolo známou písničku, kterou měl rád táta a je mi fajn. Nezapomenu při každém "císaři" "a jeho rodině" zasalutovat :-). Projíždím bez zastavování a po chvilce se ocitnu zase v Chorvatsku (HR). 

V DUBROVNÍKU jsem v podvečer, tak akorát na hledání noclehu. Vím, že město je i po válce v 90. letech stále nádherné, mohla bych si ho zopakovat. Před typickým lanovým mostem Franja Tudžmana se mi zželelo stopařky. Studentka z Ukrajiny říká, že v Budvě (známé letovisko na pobřeží Černé hory) má domluvený hostel a mohu se přidat. Dobře, to dáme. Kývnu, ať nastoupí a Dubrovník jsem nechala Dubrovníkem. Bohužel, po chvíli zjistím, že objíždím Boku Kotorskou. Ze své jiné dovolené si pamatuji, že se dala v šíji přejet přes krátký můstek se semafory. Žádné ukazatele jsem nikde neviděla, tak nevím... Byl to tedy pořádný kus cesty. Padla tma. Zátoka je černočerná, spoře ji osvětlují jen mihotavá světýlka obydlí rozsypaných po příkrých stráních okolo. I hvězdy jsou zahalené. Mávám nahoru svému dědovi, který tu prý někde vojákoval za 1. světové války. Temnou hladinu najednou najednou prozáří vysoký plující "panelák". Uff, tak ony ty obří cestovní lodě, fenomén posledních let, pouštějí i sem !??

BUDVA (ČERNÁ HORA-Montenegro/MNE). Je asi 11 večer a zastavujeme na adrese, kterou zadala ve své navigaci Olga (ještě, že máme ty mobily, že :-). Ne, tady to není. Několik ruských telefonátů - čímž zjišťuji, že provozovatelé jsou zřejmě její krajané - a po příkré silničce vyjíždím před další dům. Zase špatně. Puntíčku, vydrž! Do třetice to vyšlo, uff.  Jsme rády, že před půlnocí máme střechu nad hlavou.