BUDVA (MNE)- VLORE (ALB), 1. část

Díl 1. - Cesta tam

9. den CDD / pondělí 29. 5. 2017, Albánie                 

odjezd 10.00 h                                                                                                       2. týden

nocleh: hotel Martini                                  trasa: 400 km,  celkem najeto: 1 744 km       

BUDVA mne zklamala. Před časem jsem tu byla na dovolené a těšila se na ni, ale moderní výstavba se rozšířila kam oko dohlédlo a zalehla tak snad i historické centrum. Navíc ukrajinský hostel byl mezonetový byt v 5. patře bez výtahu, našlapaný palandami. Zachraňovalo ho, že byl levný (8éček/noc) a snídaně na terase. Dole na mne čekal nerudný soused, že prý Punťa stojí před jeho garáží a nechtěl mne nechat odjet. Byla jsem ráda, že jsem v deset Budvě zamávala.  

U SUTOMORE jsem vyfrčela 4 km placeným tunelem za 2,50éček ke SKADARSKÉMU JEZERU - pecka! Přejela jsem železný most kde vedle sebe jezdí auta i vlaky. Doplnila jsem zásoby v pidimarketu a za Podgoricou v Božaj překročila albánské hranice. Velká neznámá! Moje milá sestra mne varovala, ať sem raději nejezdím, ale měla jsem dvě jiné naopak kladné reference kolegyň, které tu byli v posledních letech na dovolených, tak jsem to riskla.

ALBÁNIE mne přivítala širokou asfaltkou na okraji s občasnou krávou či oslem s vozíkem, přehlednými ukazateli a benzínkami. Na obzoru se vypíná vysoký hřeben hor, ale já směřuji přímo k jihu po jediné hlavní silnici č. 1. Vtipné je, že když se změnila na dálnici, i tam je max. rychlost 80 km/hod. Zdá se, že je bezplatná (jiná silnice, kudy bych ji objela, abych dodržela svoji zásadu "bez dálnic" tu nevede). 

V prvním větším městě, SKHODERU, zažívám pravou orientální atmosféru. Kupodivu, i když jsou ulice plné aut a jede ten kdo troubí, nějak to funguje. Ovšem na kruhovém objezdu na každé odbočce řídí dopravu policajt. Smekám! Míjím směs slohů, věží, kostelů, mešit a vedle toho moderní skleněné budovy bank a kanceláří. Zaparkuji v centru a jdu to omrknout. Prohlédnu si hlavní výstavní mešitu v zahradě s fontánou. Roztomilou pěší zónu s luxusními obchůdky. U stánku si dám masíčko, mňam. Prodavač mi do kornoutu přihodí rajče navíc :-).

Placatou krajinou se dostávám do přístavního města DURRÉS. Moderní město, všude čisto a příjemně. Historický amfiteátr nechávám stranou, odpočívám od dlouhé jízdy procházkou po poloprázdné přímořské promenádě. Obdivuji moderní stupňovité molo, kde se dá na každém schodu sedět a pozorovat moře. Možná je někdy vidět až do Itálie... V krásné cukrárně si dopřeji luxusní palačinku s čokoládou a vídeňskou kávu. Kupodivu, kafe se šlehačkou mají. Koupím pár suvenýrů do rodiny, Albánie je pro nás stále exotická země. Při hledání pošty, abych domů poslala pohledy, jsem potkala stanoviště taxíků. Fííha, samé oktávky (!) a krásně jednotně pomalované. Jdu si je vyfotit. Lelkujícím řidičům lámaně vysvětluji, že jsem z Čech, kde se ta auta vyrábí, a zda jsou s nimi spokojení? Zdá se, že mne pochopili. Zubili se a kývali, že jsou i vedle mercedesů super. 

Ve FIER se začíná stmívat. Musím tedy najít místo na přespání. V Durrés jsem se dost zdržela, takže je jasné, až do Řecka nedojedu. Ve městě jsem ale sjela z cesty a zajíždím si asi 20 km na slepou kolej (rozuměj silnici), kde lišky dávaj dobrou noc. Rybáři se na mne usmívají, ale spát ani projet se tudy nedá.  Nadivoko v autě si přeci jen zůstat netroufám. Nerada se vracím do Fier, ale žádný penzion či něco podobného tu nenacházím. Najíždím na původní silnici a pokračuji dál k jihu.