Delfy - Δελφοί

2. díl/I.GR, Janina - Athény

15. den-2.část / neděle 4. 6. 2017, Prohlídka antického areálu

Delfy mne přivítaly jemným deštíkem. Protože jsem z kempu AYANNIS v Kiře odjela směrem na západ, přivítal mne antický areál jako první, za ním pak bude novodobá vesnička stejného jména. Jsou 4 odpoledne, jsem zvědavá do kolika mají, aby mi prohlídka stála za to. Super- mají do 20.00h! Je nutno si koupit jednotný lístek do všech třech areálů, tedy hlavního, muzea a dole pod silnicí s nejznámějším delfským chrámem patřícím Athéně Pronaia. Zdravím vás od něj :-), viz mé úvodní foto výše.  Stojí 12éček, což mne mile překvapilo na to, kolik tam toho člověk může vidět a zažít. Ještě se ptám, zda je možný použít i další dny, kdybych všechno nestihla a chtěla si to doplnit - tak to bohužel nefunguje. Už jak jsem se totiž ubytovala u moře jsme si řekla, že tu nějaký den zůstanu a do Delf bych tím pádem mohla přijet víckrát a dnes to vzít jen krátce na pohodu. Rozhodla jsem se ihned - zůstanu. Už tu nejsou žádné fronty lidí ani busů a je vidět dlouho, takže 4 hoďky by měly stačit. Seděla jsem celý den v autě, takže se krásně projdu na čerstvém vzduchu. 

Čerstvý opravdu byl :-). Z jemného deštíku se spustil hustý déšť. Stoupám po vydlážděných dlouhých schodech do kopce  historií starou přes 2 tisíce let téměř sama. Jsem nadšená; to se vám na těch nejznámějších památkách stane málokdy. Pravda, v současné době po Koronaviru to asi možné bude... Na protějším kopci  vytvořila obrovská DUHA ! Tak tu určitě  v Delfách jen tak nezažiju!! Škoda jen pro focení. Jinak  je voda, která mi stéká po krku, rukách a zádech hladivá, teplá.  Přesto míjím pečlivě popsané památky rychlejším krokem, nerada bych večer nastydla. Hledám nějaký úkryt. Bohužel kromě moderních záchodků téměř nic. Stropy chrámů jsou propadlé, stromků chudo. Asi v polovině areálu pod starobylým amfiteátrem mne zachránil větší cypřišek.  Natahuji lehkou bundu, šátek a usedám na opracovaný zčernalý kámen. Chci počkat než se přežene to nejhorší. Vítr fičí mezi horami a údolími, vysoký květ agáve se klátí ze strany na stranu. Hromy a blesky jsou téměř v jeden okamžik, buřina je přímo nad námi. Přemýšlím kolik jich tady ty "šutry" musey za svou existenci zažít. Přírodní živly se tu nemazlí, neboť i když jsem vzdušnou čarou max. 10 km od moře, Delfy se již rozkládají ve výšce na svahu nehostinných hor  (více viz https://cs.wikipedia.org/wiki/Delfy). Nechápu, jak tu mohl někdo něco takového postavit. Řekové byli už tenkrát kulturní národ, na divadlo nezapomněli nikde.  Dneska se vší technikou a počítači by to bylo obtížné; hádám, že by se do toho nikdo nepustil...  Resp. by to buď nebylo povoleno a když už, nebyly by peníze :-)). Možná dobře, že byli ti Bohové, jinak bychom asi dnes neměli co obdivovat. Že Řekové měli všechno podle legend samozřejmě vím. I toto místo bylo posvátné a zasvěceno nejdříve bohyni země Gé (Gaia), poté Apollónovi, Dionýsovi a Athéně. Někde tady operovala proslulá věštkyně, jejíž proroctví nesměl žádný státník před svým tažením vynechat. Že to odřelo stovky, tisíce lidí na zádech, kteří neměli tolik štěstí a nenarodii s v mocných rodinách, s tím se ani jinde (v Egyptě, u nás) nikdo moc nechlubí. Je pravda, že takto alespoň dostali na čas práci a obživu. 

Déšt neustává. Vystřídali se u mne jeden dva turisté v pláštěnkách. Času mám stále dost, nechce se mi zatím dál. Pohlazení: našla jsem v batůžku věrný notýsek a tužkou začínám zachycovat co vidím před sebou. Normálně nemaluji, nebo jen výjimečně, když na to najdu klid. Ale tady, na své Cestě do dětství se mi už několikrát podařilo nehledět na čas a prostor a pomalu vychutnávat místo s tužkou nebo barvami v ruce. DOVOLILA jsem si tu tak sedět tu snad hodinu. Lepší zážitek si odtud neodnesu.  Když mi už tužka vypadávala z ruky a měla jsem otlačenou záď  nebe se rozjasnilo. Obrázek byl vlastně hotov (koho zajímá viz níže fotogalerie), takže jsem se pomalu sbalila a kochala se duhou, která se opět rozprostřela nad historií. Nohy mne vynesly až na nejvyšší místo, kde se rozprostírají zbytky atletického stadionu (sportovcům zřejmě nebylo není zatěžko vylézt na trénink nebo závody někam nahoru :-)) . Asi tady jsme se ségrou honily ještěrky vyhřívající se zhusta na sluníčku. Poskakuji po schodech zpět dolů jakoby mi bylo šest :-). V moderním muzeu (odhaduji ze 60. let 2. století)  projdu všechny sály okouzlena citlivou expozicí. Na závěr stanu před známým bronzovým vozatajem. Nechali mu skoro celý sál a nad hlavou světlo! Málo platné, kultura a sport jsou tu stále ruku v ruce; tažení vozíku s koňmi byla totiž také sportovní disciplína. Ve foyer mne překvapí výstavka současných artefaktů. Krásné, že to tu žije a nenechávají to pouze na stánku se suvenýry nebo cafeterií :-). Tam si dnes neposedím, odpočinek jsem si odbyla na šutru a občerstvila se z vlastní lahvičky. 

Spěchám - teď už opravdu spěchám - ještě níže do údolí k okrsku Athény, jak se dozvídám,  Athény Pronaia. Smekám i tady nad schémátky a popisky i v Braillově písmu.  Sluníčko začíná zapadat. Vidím ženy v bílých tógách jak kráčí s karafami s vodou mezi chrámy. Jak se sklánějí nad muži opásanými pouze bederní rouškou. Tady byly mj. lázně. Opouštím nerada magická místa. Za mnou zarachotí řetěz od branky a ocitám se střihem ve 21. století. Městečko Delfy s Punťou už jen projedeme, zastavím se tu jindy. 

V kempu PŘEKVAPENÍ: stanová plachta zatížená velkými kameny, okolo rozmetáno co tam zůstalo. Rozhlížím se. Mám vpravo nové sousedy, podle značky auta Francouze. Lámaně se ptám, ce se tu stalo? "Bouřka!"ukazují. Stan prý v tom větru začal dělat kotrmelce. Aby se mi neroztrhal nebo nespadl do moře,  protože jsem ho měla na hraně nad pláží, tak mi ho zabezpečili. "MERCI, MERCI BEAUCOUPE!!" chválím jak nejlépe umím. Spravuji i zevnitř, kdyby v noci ještě něco přišlo a přemýšlím co bych jim věnovala na památku za ochotu. Když skončím, je tma. Nechávám to na ráno.