Kemp Bakchus

4. díl CDD/Athény-Korinth

47. den CDD / čtvrtek  6. 7. 2017 - Krápníky  

odjezd:  -                                                                                                                                                                                trasa:    -    nocleh: kemp Bakchus 2/2                                                                                                         najeto z  Prahy celkem: 4464 km 

Pokračování z 46. den CDD - Túra na Porto Rafti

Kempík příjemný, jen včera večer při stavění stanu trošku horor, protože do tvrdé hlíny vůbec nešly zapíchnout kolíky. A bez kolíků, jak jsem zjistila už na začátku Cesty, tuhle kupoli nepostavím. Pomohla mi silná větev pinie nade mnou. Omotala jsem ji "gumicukem" a háček na konci navlékla do poutka na středu vrcholku plachty. Hotovo - byla jsem zavěšená jak na lustru :). Podlážku jsem si bezpečně zatížila kameny zevnitř.

Celý den jsem se vyhřívala na blízké plážičce. Po vypětí minulých dní jsem odpočinek nutně potřebovala. Byla tu taková pohoda, že jsem se rozhodla zůstat až do zítra. Na horizontu mě typická silueta chrámu boha Poseidona  (známější podle mysu pod ním jako Sounion/Σούνιον) ujistila, že na mě počká...  Bavila jsem se stavěním krápníkových hradů z jemného písku, jako když jsem byla malá. To zaujalo roztomilou holčičku od sousedů a už jsme na to byly dvě :). Pak jsem si zaplavala, cvičila TT a po obědě si na pláži i zdřímla.

 Večer jsem se tam ještě vrátila. Ticho, nikde nikdo. Temné nebe plné hvězd a zářící měsíc. Výjev mi připomněl další mámin obraz, co darovala tátovi, a měl ho pověšený v ložnici u postele. Menší, celý černý, jen srpek měsíce a nenápadná hrana nějakého výběžku z moře. Škoda, při četných stěhování se někam ztratil.  Maně mě napadá, že bych takovou průzračnou noc mohla někdy zkusit namalovat také. Dnes to ale nebude. Potichu jsem se svlékla a na Evu se ponořila do lísajících se vln. Voda je příjemně teplounká, laskavá. Neslyšně plavu se zavřeným očima po jasně světélkující měsíční dráze na hladině. Ráda hraji tu hru: plavat takhle co nejdál za měsíčkem či za sluníčkem. Vnímám celý vesmír. Na chvíli si lehnu na záda jak nás učil táta, aby bylo vynořené kromě hlavy i břicho a špičky nohou. Zhluboka dýchám a pozoruji Mléčnou dráhu. Najdu Cassiopeu, Malý i Velký vůz, Orion poznám jen podle pásku. Ale připomene mí krásnou písničku, kterou složil kamarád Pavel s kytarou "Tak pojď se mnou tou cestou dlouhou ..." Vracím se za svým stínem opět po stříbrné dálnici. Měsíček mě kupodivu hřeje do zátylku. Při rozhrnování černé vody si potichu zpívám, abych nenarušila ten nadpozemský klid a mír.  S poslední slokou "... tam kde spí souhvězdí Orion" ucítím pod sebou písčité dno. Zůstala bych tu v temných vlnách nad hlavou s nebem plným hvězd donekonečna.... To byla ODMĚNA! Bohové, znovu a znovu DĚKUJI.  

Pokračování příště ... 48. den CDD - Sounion