Porto Rafti - Sounion 

4. díl CDD/Athény-Korinth

46. den CDD / středa  5. 7. 2017 - Túra na Porto Rafti  

odjezd:  11.30 h                                                                                                                                                 trasa:  pěšky + 74 km  nocleh: kemp Bakchus 1/2                                                                                                         najeto z  Prahy celkem: 4464 km 

Pokračování z 45. den CDD 2. část, Rafína - Porto Rafti

Skoro jsem se nevyspala. Punťa mě strašil celou noc. Sice jsem si dala vanu, abych se trochu nastartovala do nového dne, ale nebylo to nic platné. Navíc jsem se ani neměla moc čím kochta. Na 4* byl interier hotelu je dost obyčejný, na šuplíku olámané úchytky.  Sice trojúhelníkový balkonek, ale byla jsem v přízemí, takže skoro na ulici. Jedině koupelna a skryté modré diodové osvětlení vysokého dvoulůžka to poněkud zachraňovalo. Ale na tu cenu i honosný název bych čekala víc. Zato snídaně byla příjemná. Posezení ve skleněném pavilonku s výhledem na zahrádku a na moře. Vedle mě obsazený jen jeden stůl. Jídla nebylo mnoho, ale bylo dobré a stačilo to. Nepospíchám. Ale sluníčko už září na všechny strany a láká mě ven...

Vezu si z pokoje svůj "rafínský" kufřík na kolečkách – vida, jak se hodí! Je to pohodlné: mám v něm sbaleno na 1 noc a nemusím pokaždé přeskládávat košíky a tašky. A k tomu jsem elegantní :). Puntík je na parkovišti osamělý. Ani nemám chuť skočit do moře, i když vlny jsou parádní a mám ho přímo u nosu. Po paměti sáhnu pod sedačku, přepnu tajný zámek a nastartuji. Ano, NASTARTUJI! Punťa se tváří jako by se nechumelilo a normálně se rozjede. Polilo mne horko. Tak já byla večer při vystupování už tak vyšťavená, že jsem automaticky zamkla auto a když jsem se pak k němu ještě vrátila, ani na to nevzdechla. Pojistka proti zlodějům - kvůli ní jsem se tedy nevyspala. Achjo - snad si na ní už konečně vždycky vzpomenu! Moje včerejší panika mě stála bratru 3000 kaček...

Projela jsem na jižní konec městečka, kde nad mořem silnice končila. Punťu tam u polorozpadlého větrného mlýnu (aha, jsou nejen na Mykonosu!) pohlídala malá kaplenka. Obejdu zříceninu a přede mnou vyšlapaná cestička. Vydávám se po ní. Dál a dá, rovoběžně s břehem moře. Mohla bych dojít až na konec tohohle výběžku a vykoupat se, uvažuji. Je tu nádherně. Syté vlnkovaté moře s do špičky vyčuhujícím ostrůvkem. Červené skalky, o které se pravidelně rozbíjí bílá tříšť. Pusto a prázdno. Kochačka. To potřebuji! Cesta se větví; zvolím nějakou další, pokud možno po vrstevnici. Fouká, ale mám jako vždy s sebou lehký šálo-šátek, takže se omotám jak potřebuji. Horší jsou ostré trny nekonečných křovisek. Cestička se někam ztratila. Rozhlížím se: dolů k moři je to příliš strmé. Dobře, zkusím to nahoru...  NERADA se totiž VRACÍM!

Skoro celý den se pak prodírám přes hory doly (rozuměj stromy, keře a šutry). Nakonec dosáhnu kóty. Klesnu, opřu se o patník a fotím kolem dokola. Jsem znavená, ale šťastná! Z dálky vidím špici mlýna, kam se musím vrátit k Puntíkovi. I zpátky to bylo dost náročné, ale asi dobře. Na včerejší trable jsem dokonale zapomněla. 

Mám skvělou náladu a vyjíždím hledat "naši" zátoku z mámina oleje z r. 1967. Zdá se, že se přeměnila se v lidnaté placené koupaliště. Objedu 2x kolem vchodu, než se mi podaří zaparkovat. 8éček vstup na celý den. Cena slušná, ale mezi tolika lidmi se koupat fakt nechci. Tenkrát tam stával jen jeden starý karavan :) - stánek s občerstvením. Dívám se skrz plot, zda jsem tu správně? Vydám vlevo, třeba bude z boku vidět víc. Po červeně hlinité cestě pohodlně dojdu kousek na skalnatý ostroh s další kapličkou. Zde pěkně kýčovatě růžovou a ozdobenou umělými květy.  Tady už je ticho a klid. Sytě modré šumící moře prořezává slaný vzduch.  Na břehu dva rybáři mlčky čekající na svou kořist. Pohledem zpět vidím koupaliště skoro celé. Vysvlečená těla se z dálky lesknou v odrazech slunce. Tak asi vypadalo Achilleovo vojsko pod Delfami. S dětmi dobrý, jinak bohužel není o co stát. Ale místo je to i dnes opravdu kouzelné. Pláž zakousnutá v čele v hlubokého zálivu ohraničeném stráněmi. Ty za sebou, jsem právě slezla, kopečky na opačné straně zátoky poznávám z obrazu!  Ano - tady někde jsme pře více než padesáti lety chytali ty chobotnice a "strejdu" na madračce :). 

Koupu se později v teplounké mělké laguně téměř sama na opačné straně od koupaliště. Válím se jak v lázních, prohřívám si kosti. Napadá mě, že tady možná byla původně ta šíje, po které jsme vždycky přijížděli. Šíji zřejmě zavezli a rozšířili, aby mohlo vzniknout velké parkoviště. Naši by mě to řekli, ale těch už se bohužel nezeptám...

Vzpomínky nechávám za sebou a chci se podívat, jak Porto Rafti alias Λιμένας Μαρκοπούλου vlastně celé vypadá. Projíždím pomalu na druhý, severní konec. Je to pěkně velké a krásné město. Mírně zvlněné pobřeží pocukrované bílými domečky. Rozkládá se hlavně kolem širokého zálivu (ten zřejmě měli včera na mysli mužští na ulici). Skalnatý ostrůvek na obzoru. Na modré hladině, kam dohlédneš, rozsypané bílé lodičky, jako odpadlé kostky cukru. Taverny, pláže, palmy, přístav plný plachetnic a nad tím vším se klene blankytné nebe. Jak na těch pohlednicích, které odmalička sbírám, a prodává se jich díky novým technologiím čím dál míň. Tady nelžou. KOUZELNÉ MÍSTO, stálo by za to tu pobýt déle.

Já už tu ovšem spát nechci, pokračuji v putování dál. Zítra to budou už 3 týdny co jsem odjela z Athén a pohybuji se stále v jihovýchodní části Řecka. Všude je to k nádherné a svádí k pozůstání, ale já bych ráda dokázala objet i Peloponés. Po pár desítkách kilometrů směrem ke známému mysu Sunion zabočím do kempu s přitažlivým názvem Bakchus.

Pokračování příště ... 47. den CDD - kemp Bakchus