50. den na CDD !!

4. díl CDD/Athény-Korinth

50. den CDD / neděle  9. 7. 2017 - Korinthský průplav zblízka I.  

odjezd:  12:30 hod                                                                                                                                                         trasa:  143 km nocleh: v autě před Mavra Litharia                                                                                         najeto z  Prahy celkem: 4 793 km 

Pokračování z 49. den CDD - Vzhůru k Peloponésu !

Probouzím se do 50. dne své Cesty! Úzkým točitým schodištěm scházím přímo od stanu na kamenitou pláž. Po dávné romantice ani stopy. Na obě strany všechno zastavěné až téměř k vodě; dříve mezi břehem a silnicí nebylo nic. Chápu, že je červenec a neděle, ale na uzoučkém oblázkovém břehu už od rána hlava na hlavě. Přitáhne mě racek na kovové nožičce – symbol našeho kempu. Z rozbitého mola pod mělkou vodou rozeznávám přiškrcenou chobotničku, jak se chapadlem domáhá asi snídaně. 

Rozjímám... Plavat se mi nechce natož vzít čumidlo a zopakovat to stylově pod vodou? 50. den CDD a jsem na Kynetách. Páni! Připadá mi jako včera - no, možná předevčírem :) - jak tu pod vodou počítám kolik kotrmelců udělám na jeden nádech. Je tu hned hloubka, takže jsme  my děti nemuseli být daleko od břehu a už jsme se mohli potápět. Ne jako na písečné Skině, kde jsem zase milovala běhat příbojem co nejdál, přeskakovat vlny, a pořád mi bylo skoro po kolena. Možná i kvůli tomu jsem se tady naučila plavat. Na Kynetách  jsme nekonečně dlouho mohli pozorovat průzračný podmořský svět. Díky kamenitému dnu se voda nekalila. Kolem nás tancovaly neroztodivnější rybičky, vlály barevné sasanky a jiné rostlinky. Krabící prchali do jeskyněk a zanechávali za sebu cestičky. To bylo nadšení, když jsme objevili a pak i vylovili škebli nebo hvězdici! Sušili jsme je na břehu na sluníčku a poklady si vozili domů. Později v Čechách jsme je třeba darovávali babičkám a dědečkům nebo kamarádkám. Jen na černé ježky jsme museli dávat pozor. Posedávali přilepní ke skalám těsně pod vodou a šlápnutí na něj znamenalo bolestivý úraz. Ale i ty jsme se naučili opatrně od skály odlepovat, vykuchaly jsme vnitřnosti a zůstaly nám buď celé pichlavé koule anebo jsme jehlice vytrhali a vypreparovali krásné pevné puntíkované skelety. Stejné sluníčko jako tenkrát na mě kouká shora i dnes - ju, už pěkně stoupá! Měla bych se zvednout... Jsem moc ráda, že jsem se na tuhle Cestu Do Dětství vydala. Pomohlo mi: "Tak kdy, když ne teď?" Na nějaké "až až" už nemám moc času… Cítím se tak nějak normálně a jde to dobře. A DNES jsem na RACKOVI (Γλάρος). Na Rackovi, botelu na Vltavě v Praze, jsme měli svatební hostinu! Tenkrát mrzlo, prosinec, a my na vodě :). I to už je 39 let ...

V klidu balím stan, vracím kolíky. Před mostem na největší řecký poloostrov Peloponés si chci ještě dát na čas. Ukazatel doleva do mně neznámé ISTHMIE (Ισθμία). Poslechnu ho a už sjíždím serpentinami dolů. Přejíždím nějaký úzký kanál. Co to je? Zaparkuji a jdu se podívat. Vysoko nade mnou dva mosty. Ježiši, to vypadá - to JE KORINTHSKÝ PRŮPLAV (Κανάλι της Κορίνθου)!!! To znamená, že jsem ho nevědomky přejela a už jsem na PELOPONÉSU (Πελοπόννησος). Jsem ohromená. 

Poprvé vidím Korinthský, též nazývaný Isthmijský průplav (Ισθμιακό κανάλι) ZESPODU! Ani jsem nevěděla, že lze sjet až sem. Ustlala jsem si na kameni a svačím. Pozoruji řadící se lodě. Najednou něco zarachotí, a můstek vpravo vedle mne, po kterém jsem přijela, klesá dolů. Už je celý ponořený, ale rumpály na obou březích ještě běží. Přes silnici sklopené závory jako u vlakového přejezdu zabraňují vjezd autům. Než dosáhne most svého nejnižšího maxima, trvá to asi 30 minut. Lodím na semaforu blikne zelená a dají se do pohybu. Úžasné divadlo. 

Velké černé ryby pode mnou nevzrušeně hltají drobky od mé svačiny. No jo, znají to tu několikrát denně... Když se most opět vynoří, závory se zvednou a ještě po mokrém se vracím zpět na pevninu. Na Peloponés přeci MUSÍM přijet po HORNÍM MOSTĚ. Tam odtud znám ten typický pohled na kanál dlouhý 6 km a široký 25 m mezi Egejským a Jónským mořem, resp. mezi jejich Saronským a Korinthským zálivem. Pokusy prokopat šíji (=isthmii) mezi pevninou a velkým poloostrovem prý byly už za císaře Nera. Uskutečnit toto dílo se ale podařilo až koncem 19. století. 

Na hlavní zahlédnu ukazatel doprava: LOUTRAKI (Λουτράκι). To je mi povědomé – ještě odkládám Peloponés a jedu. Běžné přímořské městečko, slávu lázní připomíná už jen velký vodopád mezi ošuntělými pavilony a opravovanými terasy zahrad. Pokračuji dál na severozápad. Za městem odbočím mrknout na klášter dle cedulky Ag. Theodoroi, ale je právě zavřený. Nevadí, stačilo i přes plot. Po chvíli zatáček už na celkem úzké silnici Překvapení! Přede mnou se rozprostírá obrovské jezero. Hledm v mapě - jmenuje se též Vouliagmeni (Βουλιαγμένης), jako mně známé jižně od Athén!  Chci si ho užít, tak ho pomalu objíždím. Na opačné straně asi uprostřed krasavec - bělostný moderní kostelík Ag. Nikolaos (Αγ. Νικόλαος). Za ním je ovšem cesta přerušena úžinou z moře. Jezero bude tedy slané. Malý kluk se baví skoky do silného proudu a nechává se unášet až do jezera :). Chvíli ho pozoruji. Do toho zahučí vodní skútr- dalo by se tu vydržet... :).

Jenže já jsem zvědavá až na konec polostrůvku. Takže se kousíček vracím a dojíždím až k mysu IREÓ (Ηραίο) s majákem Malagavi (Μαδαγασκάρης). PECKA. Od parkoviště se dá jít dolů po upravených serpentinách. Podívejme - objevuji vykopávky! Zdarma. Héřin okrsek (HERAION/Ηραίου resp. Heraion of Perachora) v malé zátoce přímo nad útulnou plážičkou. To nemá chybu!!! Neodolala jsem; s Hérou, manželkou boha Dia, jsem se tu vykoupala :). DOPORUČUJI, tahle zajížďka se opravdu vyplatila!

KORINTHSKÝ PRŮPLAV přejedu bez povšimnutí. Cože?? Nic moc označeno, z auta nevidím přes betonová zábradlí. Vím, jedu po staré silnici, ale stejně... Rovnoběžně je tu nová dálnice, ale ta mě nezajímá. Pak také samozřejmě vlak, pamatuji si, že tu po vysokém mostě přejížděl už v těch šedesátých letech :).  Parkoviště rozehlé, připravené na nával turistů. Honem parkuji. Ty nejlepší jehněčí suvláky na bambusovém klacíku už tu nenacházím. Škoda, těšila jsem se na ně. Jen stánky obsypané kýčovitými suvenýry... Raději jdu na most. Pohled dolů. Je to on! I když - je nějaký menší… :). Hodím kamínek, dopadnout ho neslyším. Nad tou hloubkou a strmými boky se tají dech. Dole modrá stužka rovná jak pravítko od nevidím do nevidím. Jak se tam ty lodě mohou vejít? 

                                                       DĚKUJI mami, tati, že jsem se sem ještě mohla podívat!                                                         SLAVÍM dnešní, 50. den CDD - lépe bych to nenaplánovala.

Stmívá se. U města Korinth (Κόρινθος), do kterého vjíždím vzápětí, mám v mapě značeno několik kempů. Jenže jedu jedu a v reálu nic. Po první šipce na kemp "Dolphin" (Δελφίνι, Delfín) žádná návaznost?? Korinth už je dávno za mnou a tma na krku. Lemuji severní pobřeží za městem. Míjím XYLOKASTRON (Xilokastro, Ξυλόκαστρο) – další motiv z máminých obrazů :). Typické vysoké rákosí, nehostinné pláže, malá letoviska. Zastavuji uprostřed LIKOPORI (Λικοπόρι), že bych se vyspala v autě. Jenže mi není dopřáno. Okolo se courají toulaví psi. Bála bych se v noci vylézt na potřebu ani si otevřít okénko. Nenechávám se rozházet, i když se od malička psů bojím, a v další vesnici se koupu se při měsíčku za vzdálených tónů buzuki. Uvažuji, že bych tam zašla poslechnout a povečeřet, ale ze silnice jsem tavernu neviděla. Asi to tak mělo být - jenom moje večerní šplouchání doprovázené tichými tóny muzikantů... 

Zarazím na břehu až před cedulí Mavra Litharia (Μαύρα Λιθαριά) asi 50 km za Korinthem a blaženě usínám na nafukovací matračce zadním sedadle.   

Pokračování:  ŘECKO IV aneb CDD díl 5. - OKOLO PELOPONÉSU