LAŠKO (SLO) – SENJ (HR)

Díl 1. - Cesta tam

6. den/pátek 26. 5. 2017  Poprvé moře!         264 km

odjezd: 12.00                                                                                                              2. benzin

nocleh v autě                                                                                    Celkem najeto: 759 km

Ráno v klidu balím stan, loučím se s dubovým hájem a prohlížím se, zda si na mne nepochutnaly další klíšťáci.  Zamávám Michalovu kostelíku a už sjíždím prudkou serpentýnou zpět dolů. Údolí řeky Savinje je samá pecka. Modrozelená stuha vinoucí se mezi strmými skalami. Dalo by se fotit z každé zatáčky. Udržím se a nezastavuji. Baví mne slovinské ukazatele: víte, co třeba znamená "Pokopališče"? (Rozřešení viz Fotogalerie :-).

Za Krškem podjíždím dálnici od Záhřebu (Zagreb), po které, což dnes ještě nevím, se po 80. dnech budu vracet.  Před hranicí s Chorvatskem (HR) si dávám přestávku u bistra a na zahrádce si za 4 éčka dopřávám vynikající grundle. Byla jsem zvědavá, co mi za tu cenu přinesou. Přinesli horu chroupavých rybiček i se zeleninovou oblohou. To si nechám líbit! Vychutnávám si je po slunečníkem a pak se rozhodnu se trochu protáhnout po dlouhém sezení na odpočinkové procházce po okolí. Náladové ticho osvěžuje bzukot včel.  Překvapení! - Přes boží muka dojdu až do živoucího skanzenu TEŽKA VODA. Dřevěné sruby, stodoly, pítka mezi šťavnatými zelenými loukami. Všechno upravené, fungující. Fotím jako blázen. Usměvaví místňáci - zdravíme se. Jistě je to v nějakém průvodci popsané, ale já více vědět nepotřebuji. Nechávám na sebe působit okamžik místa. U auta zjišťuji, že mám krvavé nohy, tedy opět kamarády; na obou nohách dalších 13 klíšťat! Ještě po mne lezou 3 nezakousnutá... Odkrucuji co se dá a prchám odtud.

Chorvatskou hranici překračuji za Metlikou, Juronski brod. Projedu Karlovacem a ve 21.00 spatřím MOŘE!!! Ještě je vidět, tak zastavuji vysoko v sedle a kochám se, i když toho mám za dnešek už dost. Čeká mne hledání noclehu. Do města (Senj) se mi ale nechce. Z pobřežní silnice trefuji vzhůru úzkou prudkou odbočku mezi vilami. Mám štěstí. Nahoře, u posledního rozestavěného domu silnička končí. Na rozšířeném prostranství zůstávám a vzápětí usínám v autě pod hvězdami.