METEORA (Μετέωρα)

2. díl CDD - Řeckem k jihu

13. den, pátek 2. 6. 2017 - Pěší túra po Meteoře    

2. noc: kemp Boufidis Apostolos, karavan                       celkem najeto: 2 545 km

Dopoledne. Ještě večer před spaním jsem v karavanu nad postel nainstalovala moskytiéru, kterou jsem si vzala s sebou pamětna  komárů, kteří nás v Řecku vždycky obtěžovali. Spalo se náramně.  Po pohodlné snídani na židličkách s výhledem na jeskyni vysoko nad kempem vyrážím s batůžkem po skalách a klášterech. Nějakou mapu sice mám, ale hned při první možnosti z ní uhýbám, abych nešla po jediné a tudíž frekventované silnici oblasti. Tu jsem si projela už včera večer . 

A udělala jsem dobře; odbočka mne zavedla k úžasné jeskyni poustevníka! Prolezla jsem ji i zevnitř. Vysoko pod klenbou obrovské klenuté okno - měl odtud jakoby z 1. patra opravdu impozantní výhled... Jsem tu úpně sama, okolo pusto a prázdno. Jen kvetoucí louka bzučí pilnými včeličkami. Foťák se nezastaví - jako ostatně pak už celý den :-). Určím si odhadem směr a podél skal pokračuji dál. Cestička slábne. Prodírám se houštím a málem šlápnu na ŽELVU!  Nojo, takové jsme přeci sbírali na Skině (dnes Schinias, 32.-38. den CDD)... Další želvy - pozor na nohy :). Ve skvrnách mezi stromy pronikajícího slunce je krycí zbarvení jejich krunýřů naprosto dokonalé.  

Vybírám si malý útes na sváču. Je tu klid, prodýchávám průzračný vzduch. I tady mne navštíví malá želvička. Plahočí se po hraně a najednou BÁC; skutálí se dolů. Slyším ťuk ťuk ťuk - lekla jsem se. Jdu se podívat: spadla z výšky asi 2 metry! Ale pevný krunýř ji ochránil; udělala kotrmelec a vesele si to štráduje dál :-)). Pro mne Objev, na co ten krunýř také mají... 

Sluníčko se do mne opírá, nastavuji mu tvář a přivírám oči. Nechce se mi ještě odtud, tak vytáhnu notýsek a tužkou zachycuji "Vzpomínku na Janinu" - viz 11. den CDD. 

Pak pokračuji stezkou poněkud do kopce a náhle se objevuji pod jedním z klášterů. Zvědavě stoupám po příkrých schodech. Minu spodní vchod s mohutným zvonem. Po zazvonění se vnitřním schodištěm sestoupilo dolů návštěvníkovi otevřít. O mnoho výš mne na terasovitém prostranství překvapí kombík vedle historického lanového výtahu. Mniši se jak vidno zmodernizovali :-). S Díky využiji otevřené čisté WC s tekoucí vodou i zrcátkem. Za přístěnkem se odpadové roury se táhnou po skalách hluboko do údolí pode mnou. Na terase se nachází ještě několik náhrobků a umně vyřezávané odpočinkové lavičky. Nepotkala jsem živáčka, což mi začíná být divné, ale nikdo mne nebrání. Nade mnou už na špičce trůní nevelká stavba s kapličkou. Ještě asi 100 schodů (počítání schodů je moje oblíbená hra dodnes, když lezu někam vysoko :-) a ocitám se na miniaturní dřevěné verandičce. Kamera v rohu pod stříškou prozrazuje, že o mně vevnitř vědí. Na dveřích cedulka s nápisem: "Pátek zavírací den". AHA, tak proto tu nikdo není! Boží. Boží výhledy, boží místo. Zamávám, usměju se do kamery a pomalu scházím dolů. Dojdu až k zamčené - Dnes :-) - bráně, která vede k - Dnes - prázdnému parkovišti. Hmm, tak to bude horší... Hledám zevnitř kolem plotu, "kde nechal tesař díru". Štěstí mi přeje:  plot brzy skončil a pohodlně procházím na hlavní silnici. Obrovská cedule vedle vstupní brány mi sdělí, že jsem právě navštívila klášter Άγιος Νικόλαος Αναπαύσας (Ag. Nicholas Anapausas) a že v PÁTEK JE skutečně ZAVŘENO! 

Jsem ohromená, musím si sednout na zídku a nějak to strávit. Dovedly mne sem želvičky a já ten klášter mohla navštívit v tichu, úplně SAMA. Uff, zážitek! Lelkující děda naproti přes silnici je zvědavý a přichází si přisednout. Pochopím, že mne zve večer na kafe do taverny na náměstí u kostela v Kastraki.  Naše jazykové schopnosti jsou asi tak mizivě podobné, takže nakonec neurčitě kývnu, abych od něj měla pokoj. 

Pokračování - za Fotogalerií

pokračování - Pěší túra po Meteoře:

Odpoledne. Dál musím po silnici, ale už za 2. zatáčkou se nade mnou v nebi zjeví další klášter, Ρουσσάνα (Roussanou - viz též úvodní foto). Zastavili mne milí Poláci, abych je vyfotila. Parkoviště podél silnice narvané - brr. Jenže sem se chci jako do jediného podívat i dovnitř, protože není velký a je to ženský klášter. Dobře, počkám si. Stoupám po schodech k hlavnímu vchodu, tam samozřejmě fronta. Míjím ji tedy, schody v srpentýnách vedou lesíkem výš a výš. Senzace! Dovedly mne zkratkou na horní silnici. Propletu se další melou zaparkovaných auťáků a výletních autobusů a ocitám se NA VYHLÍDCE! To na svém Cestování miluji: když bez předchozí přípravy nacházím taktováto místa. Mám pak skvělá překvapení a tedy zážitky :-).

Je to taková ta, jak já říkám "povinná", vyhlídka. Lidé se tu na jednom, dvěma balvany střídají a dokumentují spolu s okolními skalami a táhlým údolím pod nimi. Mají na to pár minut, než budou pokračovat ve svém programu... NÁPAD: zapasovávám se trochu stranou a rozkládám kolem sebe vodovky. Vodu k nim jsem se naučila používat z láhve co nesu na pití a vleju jí trochu do na ten účel připraveného igelitového sáčku. Perfektně se to osvědčilo a nenosím žádnou zátěž navíc. Hoďku a půl se kochám barvičkami a výhledem na skalnaté útvary a neskutečné staby na nich. K tomu sem pravidelně přes údolí doléhá vyzvánění zvonů asi nejkrásnějšího kláštera Βαρλαάμ (Varlaam) naproti. Proudící davy za sebou nevnímám. Snažím se rozpoznat, které útvary malovala tenkrát máma. Nejsem si jistá.

Po 15. hodině se seberu a vracím se k Roussanům, z kterých odtud vidím jen zářivě červenou střechu. Tam už pohoda. Jeptiška u pokladny (3eura) plete. Zeptám se jí na možnost focení; jsem vlídně odmítnuta. Vyberu si z věšáku šátek přes hlavu a z koše uvážu přes boky dlouhou zavinovací sukni - z náboženských důvodů povinné krytí hlavy, ramen a nohou (mám jen tílko a kraťasy) se takto používá pro turisty téměř po celém Řecku). Procházím jednotlivé prostory. Pokradmu si troufnu jednou cvaknout vkusný interér. V kapli průvodkyně vypráví cosi skupině, stejně bych tomu nerozuměla. Na verandě se už fotit může. Kupuji si v krámku pohled do sbírky. Sušený heřmánek za 3éčka/sáček nechávám jiným; mám ještě svůj z Janiny :-).

Zpět do kempu se vracím obloukem, protože pokud možno nerada chodím stejnými cestami tam a zpět. Nejdříve se vydám po silnici směrem k monaystyru Αγ. Τριάδες (Ag. Triadas). Obydlených klášterů tu zbylo do dnešní doby jen pět, ale i tak je to něco neuvěřitelného. Mniši se v této oblasti Thesálie dle Wikipedie.cz začali usazovat od 11. století, kláštery, kterých mělo být celkem 24, stavěli od století 14. Než dojdu k Ag. Triadas všimnu si jakési stezky padající vpravo ze silnice do údolí městečka Kalambaky. Zkusím ji. Pravda, někde byla hodna označení kozí, ale byla celkem schůdná a asi od poloviny též ZNAČENÁ! Jsem okouzlena. Opět se mi podařilo být v jednom z turisticky nejnavštěvovanějších míst Řecka, slavné Meteoře, úplně sama a v soukromí :-). Mezi obrovskými majestáty se sice občas cítím jako muška pod botami velkého obra, ale červené sprejové skvrny na balvanech mne jimi bezpečně provedly až k prvním domkům KALAMBAKY (Καλαμπάκα). Super, značení mimo silnici pokračovalo i dál, až do KASTRAKI (Καστράκι), kde už bydlím. Ve vitríně na náměstí objevuji mapu se všemi pěšími a zřejmě i lezeckými cestami po oblasti. Protože Meteora je i ráj lezců - "Ahoj kluci :-)". Tak to smekám!! Já už těch cest víc neprojdu, ale vřele DOPORUČUJI pěší způsob prozkoumávání tohoto jinak turisticky velmi proorganizovaného místa. Před kostelem se rozhlížím: náhodou tady někde mám být v 9 večer na kafi. Je ještě brzy. Což jsem ráda, protože to nemusím řešit. Takže zamávám domnělé taverně a vracím se trochu zmožená, ale spokojená do "svého" karavanu.

METEORA byla pro mne po těch letech opět nádherná. Večer vyjíždím ještě jednou autem opět na západ slunce. I když kláštěry jsou již zavřené, potkám pár autokarů, které sem na tento zážitek též vyváží své turisty. Téměř nahoře míjím osamělou cyklistku (poznávám sousedku z kempu), jak statečně šlape všechny zatáčky! Nechápu. Stavím na prázdném parkovišti u Varlaamu a s malou dušičkou přejdu hubený můstek vysoko nad údolím. V soumraku se loučím s Meteorou.