Mykonos 4. den
4. díl CDD/Athény-Korinth
42. den CDD/sobota 1. 7. 2017 - Zkoumání ostrova
budíček: nevim :-) trasa: pěšky nocleh: stan, kemp P.B.H. 5/7 najeto z Prahy celkem: 4325 km - Puntík zaparkovaný v Rafíně
Pokračování z 41. den CDD - Mykonos 3. den
Začíná červenec a dětem doma prázdniny. Jsem na cestě již druhý měsíc, ale nijak to neprožívám. Je mi prostě dobře a mám před sebou ještě spoustu času!
Na ostrůvku Mykonos je i letiště a to jsem chtěla vidět. Sbalila jsem batůžek pro jistotu na celý den a využila transferového autobusu kemp P.B.H. - letiště, který je zdarma. Dlužno dodat, že pouze pro ty, co odlétají, takže řidič kontroloval, zda máme letenky. Tvářila jsem se, že mu nerozumím, což nebylo těžké, a nechal mě také projít :-). Za asi 10 minut jsme tam byli a celý autobuse se vyspal. Malá plochá hala, pár autobusových stanovišť a letová dráha téměř k moři. Všude beton, nebylo moc na co koukat. Pro představu mi to stačilo. Vedro k zalknutí už kolem 10. hodiny. Bylo brzo, tak jsem se odtud pěšky vydala dál, podél jižního pobřeží. Kam dojdu, tam dojdu. Prach od silnice, nekonečná obchůzka kolem plotu letištního areálu...
Jako často, opět mě přitáhl jeden z vršků s řeckou vlajkou nahoře. Silnice tam vede, tak alou :-). Serpentýny byly nakonec příjemnější než ta rovina. Začaly zahrádky s voňavými oleandry. U každé druhé vily vlastní kaplička - hmm, tady žijí samí "chudáci". Jdu sama, žádný provoz. Pod vrcholkem značka slepá silnice. Platí to, neplatí? Vidím před sebou ještě haciendy a garáže, snad to půjde prokličkovat. Minu jeden, druhý dům, ke třetímu vjezd a – definitivní konec. Odměnou je mi panoramatická vyhlídka na celé západní pobřeží ostrova i s letištěm. Kochám se na zídce a odpočívám, když tu za mnou zaskřípou brzdy. "Ach jo, to bude vysvětlování," pomyslím si. A ono PŘEKVAPENÍ: pohledný štramák v napulírovaném audi na mě z okénka volá odkud jsem – "From?" klasická otázka. Vzápětí dodá, ať jdu dál, že je otevřeno a nikdo tam není. On odjíždí, ale to nevadí, ať si pohovím. Nějak si nejsem jistá, zda jsem mu dobře rozuměla. Mávne rukou a už je v prachu. Opatrně jsem si dovolila vstoupit na rozlehlou terasu zastřešenou rohožemi. Dovnitř jsem zvědavě nakoukla francouzskými okny, protože bydlení mě odjakživa zajímá. Všude zeleň, výhled 270°. A přitom vystavěno v úplném kamení a bodláčí, typické řecké krajině, jak je patrné hned za zídkou. Ač jsem vystudovala stavařinu, často zůstávám paf, co stavebníci dokáží. Místo drinku vytáhnu petku s pitím a cítím se blaženě :-).
Vrátila jsem se krásně odpočatá po úbočí kousek zpět, ještě to dvakrát zkusila nahoru po sousedních cestách, ale mapky evidentně nejsou věrné. Na úplný vrcholek kopce jsem se nedostala, ale tenhle nečekaný zážitek to plně vynahradil! DĚKUJI Bohové.
Na vrcholek kopce s - jak jinak - řeckou vlajkou, jsem se už nedostala. Vrátila jsem se po úbočí kousek zpět, ještě to sice asi dvakrát po nějaké cestě zkusila zase nahoru, ale vždyky jsem skončila někde u plotu. Cedulka tam nebyla, ale Řekové často mívají na vrcholcích kopců vojenské území s vysílačkami a podobnými zařízeními, kam veřejnosti vstup zakázáno. A mapky z prospektu, co jsem pobrala na recepci v kempu, evidentně nejsou věrné. Nevadí, "asi to tak mělo být :-)".
Pokračuji po rozpálené asfaltce, která se vine téměř po vrstevnici dál do vnitrozemí. Osídlení řídne, nikde stromečku, poledne na krku. Zato se kolem mě i přede mnou až na obzor rozprostírá rozparcelovaná území. Některá už oplocená, některá ještě ne. Tady se bude mohutně stavět, o jé! A v té pustině, uprostřed čtverců z nízkých kamenných zídek často postříkaných bílým vápnem, opět trůní malý kostelík. Modrý, červený, další barevný. Řekové nejdříve žádají/děkují svým bohům, aby si na této zemi mohli vystavět svá sídla. Ta POKORA!
Vyšlapuji po krajnici a přemýšlím, zda mám sejít na vykoupání do některé z vyhlášených zátok s plážemi a restauracemi pode mnou. I pouhým okem je zřejmé, že je to pěkný krpál. Co dolů, ale pak zase nahoru! Za mnou opět brzdy, tentokrát motorka. Zda nechci svézt. Váhala jsem. Kam jede jsem mu nerozuměla, on nerozuměl mé mapce. Ale vedro a šance svezení na motorce, což miluji, mě přesvědčily. Na první křižovatce odbočil vpravo a už jsme padali do dvojzátoky ARAGA a ELIA BEACH.
Rázem jsem se ocitla ze středomořské pustiny v turistickém Řecku. Deštníčky, taverna, píseček kombinovaný se skalkami, nezbytný kostelík. Ale také nuda pláž! V pravoslavném Řecku nevídaná. Lehla jsem si na kraj pláže, nechala se laskat drobnými vlnkami. Snad jsem si i zdřímla. Klídek, pohoda. Udělala jsem dobře, že jsem sem sjela. Je to tu půvabné a připadám si jako bohatá madam na své luxusní dovolené. Což, musím přiznat, mi dělalo docela dobře :-).
Po osvěžení jsem se zvedla a přelezla pár ostrých kamenů do sousední zátoky. Větší Elia pláž žila. Několik taveren, všechny designově zařízené, takže se foťák nezastavil. Dala jsem si umně naaranžované výborné tzaziki a němě pozorovala atrakci, kterou jsem viděla poprvé. Z moře se najednou na mohutném proudu vynořila slečna, která tančila va výšce snad 10 metů nad hladinou. Něco parádního! Kochala bych se ještě dlouho, ale den pokročil a já byla bůh ví kde... Po zjištění, že bus odtud jede fakt až večer, jsem se čerstvá vydala vzhůru od moře zpět do vnitrozemí. Bez lítosti jsem opouštěla turistický babylon. Užila jsem si ho dosytosti. Teď zase budu ráda sama se sebou :-).
Po vykoupání, jídle a odpočinku se mi šlo dobře i do příkrého kopce. Žádný motorista se nade mnou už neslitoval, ale nevadilo. Došla jsem do zřejmě nejvýše položeného městečka NEA MERA s klášterem a krásným úplně prázdným náměstíčkem. Stánky se zeleninou, suvenýry, taverny bez hostů. Posilnila jsem se suvlákem, ke kterému jsem dostala i pitu. Jako moučník čerstvé ovoce a chvíli počkala na linku do Mykonosu -Town. Tady jsem se totiž ocitla na páteřní komunikaci ostrovem a busy tu jezdily častěji. Do večera bylo ještě dost času, takže jsem se ještě rozhodla pro průzkum na zítřek. Zítra totiž chci navštívit bájný ostrov Délos, který je odtud nedaleko. Studuji mapu, odkud je to k Délosu nejblíže. Třeba by tam taky mohly přeplouvat výletní lodě, a levněji než z Old Portu. V La Fabrice jsem již zkušeně přestoupila na bus jedoucí přes ORNOS a KORFOS na jihozápad do AG. IONNISI (GIANNIS- Αγ. Γιάννης). Nejezdily, a ani to tam nebylo moc hezké. Pěšky přes "hory doly" a polorozpadlé soukromé parcely se vracím do svého kempu Pradise Hotel Beach. Nikdo mě nezastavil, když jsem se "cestou necestou" proplétala směrem ke svému vigvamu. Jen jsem byla obezřetná, aby na mě odněkud nevystřelil nějaký vzteklý pes. Psů se bojím odmalička a s takovým bych si těžko poradila.
Přesto, že jsem byla za celý den uondaná, v teplém večeru jsem se ještě byla projít do další sousední zátoky. "Za světýlkama", jak by řekla ségra. PARADISE je podobný resort jako P.B.H., jen o něco menší. Také malovaný, ale náš se mi líbil víc. Lehátka už opuštěná. Vlnky nevzrušeně omývají břeh nekonečnou písničkou, kterou přehlušují tóny jihoamerických rytmů. Aha, tady se tančí na vyvýšeném kulatém pódiu. A odtud se také každou noc neslo dusání až k našemu stanovému městečku. Něco jako na pouti, když procházíte mezi jednotlivými stánky a muzika se kříží ze všech stran. Škoda, to byla jediná věc, se kterou jsem se za pobyt v P.B.H. nedokázala smířit. Ale mladým opáleným tělům to evidentně bylo jedno a pro takové byly tyto resorty vystavěny.
Ještě dojdu ke vchodu do kempu. Určitě se také jezdí autobusy z La Fabriky a třeba bych se odtud dostala do přístavu na zítřejší loď dříve než od nás. Konečná tu byla, ale z P.B.H. mám spojení lepší.
Pokračování příště... Mykonos 5. den, Delos