Mykonos 5. den - zážitek ! 

Jdu se ještě na kamenitý výběžek trochu ošplíchnout do moře - přeci jen si musím do místní vody sáhnout! Přesně v 15 hodin odrážíme. Na kraji zábradlí strnu. Na břehu kus od mola leží můj řecký PAMÁTEČNÍ RUČNÍČEK Hellas, který mě věnovala sestra. Vzala jsem si ho na Cestu jako talisman a od začátku mě provázel. Teď se každou vteřinou  vzdaluje... Uff, co se to děje!!??? Taková pohoda, takový krásný den, a teď TOHLE! Aha, při oplachování mi spadl z ramene a já si toho nevšimla. Honem, ještě si ho naposledy vyfotit. BOHOVÉ, nechávám vám dárek!

Najednou je mi po tak kouzelném dni smutno. Loučím se nejen s Délosem, loučím se i s talismanem mé Cesty do dětství. Asi nejen s talismanem… Dochází mi, že jsem tu vlastně byla na nejvýchodnějším cípu svého Putování. Nyní už se budu vracet jenom zpět - do Dospělosti. Vím, že jde jenom o sepraný ručníček. Ale stejně. Pomalu se smiřuji se skutečností; asi to tak má být… Obrysy typických větrných mlýnů se přiblížily, když mě něco napadne: jdu za posádkou a snažím se rukama nohama vysvětlit, co se stalo. Žádám, zda by bylo možné, až se bude večer ostrov zavírat a průvodci se vracet, zda by mi mohli ručníček s motivem řecké vlajky přivézt. Ukazuji fotku, kde jsem ho ztratila. Stevardku to zaujalo. Hned, i když jí motory hučely u ucha, vzala telefon a někam zavolala. Pak řekla "NE, ne, ne". Sláva – to je řecky ANO! YES. A ať přijdu večer v 8 hodin na molo. Z Délosu připluje poslední loď a někdo mi ho předá. 

Courala jsem městečkem, ale neměla jsem stání. Do přístavu jsem přišla pro jistotu o čtvrt hodiny dříve. Mačkám v dlani pětieurovku abych jim za to alespoň něco dala. Všichni cestující vystoupili. Co teď? Rozhlížím se. Jako poslední přichází z můstku kapitán a přináší modrý balíček. PŘIVEZL HO!!! On bankovku nechce, ale vnutila jsem mu ji. Nesu svůj vzorně složený talisman jako svátost. Jsem nadšená. Doputoval pak se mnou až do ČR a mám ho dodnes. BOHOVÉ a DOBŘÍ LIDÉ ještě existují!!! DĚKUJI !

Je večer, intervaly linek na La Fabrice jsou delší. Oslavím návrat talismanu velkým nanukem, ale stejně mám do odjezdu ještě dost času. Vtom se chystá bus do blízké zátoky – PLATY GIALOS (Πλατύς Γιαλός). Rychlé rozhodnutí a už v něm frčím. Jednak poznám ještě jiné místo a pak věřím, že se mi odtud podaří dostat na Paragu pěšky. Tak to bych nikomu nedoporučovala! Jediná asfaltka potřebným směrem byla hustě přehrazená ostnatým drátem. Jiná cesta bohužel nikde. Přelezla jsem polorozbořenou zídku vedle pletiva a doufala jsem, že se nějak protáhnu. Někde blízko štěkal pes jako zběsilý. Snad je za plotem! Rychle se stmívalo. Začínalo mi být úzko; šlapala jsem co to dalo, abych byla pryč. Muzika z Gialos slábla, přede mnou se ozývala jiná. To už musí být AG. ANNA (Άγιος Άννας) před Paragou.

Další zídka na konci parcely mne vysvobodila. Dokonce pohodlná mezera na branku. Rychle jsem jí proběhla a byla jsem NA SILNICI. Uff! Štěstí při mně opět stálo: prošla jsem celou velkou zahradu, která buď nikomu nepatřila nebo, a to spíš, se o ni nikdo nestaral, a na druhé straně byl východ! Oddychla jsem si. Za 20 minut jsem byla v kempu a padla.  

Pokračování příště ... Mykonos 6. den - poslední