VLORE (ALB) - JANINA(GR)

Díl 1. - Cesta tam 

10. den CDD / úterý 30. 5. 2017, ŘECKO!                                     232 km

odjezd 13.00 h                                                                                                        4. benzin

nocleh: kemp Limnopoula, stan                                            Celkem najeto: 2 144 km

VLORE se mi moc líbilo. Vzdušné moderní město na břehu moře plné hravých detailů, které jsou jak užitečné tak vkusné. Na hlavní třídě několik kruhových objezdů za sebou; všechny plastické mozaiky z keramických či skleněných střepů, ale každý jinak barevný a evokují mořské vlny.  Přechody pro chodce místo bílé zebry z barevných trojúhelníků. Pouliční osvětlení v obdobném designu od nejvyšších lamp uprostřed jízdních pruhů až po jednotlivé na chodníkách. Pomalu projíždím městem a nepřestávám žasnout. Albánie mne i tady příjemně překvapuje a rozhodně není na místě koukat na Albánce skrz prsty... Vynechávám tentokrát pobřežní promenádu, budovatelský pomník mne nepřitahoval. Raději projíždím široký bulvár. Všude potkávám bratříčky Punti, pak už na další Cestě stále :-). Naproti mně kromě albánské vlajky na dalším kruháči s palmami se zjevila bílá budova s černými skvrnami. Při bližím zkoumání zjistím, že fleky jsou vlastně lodžie ve tvaru těchto skvrn s černou výmalbou uvnitř. Jak se tam bydlí nevím, ale nápad jako blázen. Jinde výškový barevný dům na zaobleném troúhelníkovém půdorysu. Bylo by toho možná ještě víc, ale musím se odtrhnout...  Jen se ještě zajedu podívat co to včera bylo s tím hotelem Bologna. Hmm, neon který jsem viděla byl pouze ukazatel na Hotel vzdálený 300m a byl přimontován na nějakém autoservisu. Už jsem večer pro oči neviděla.  Bologna měla alespoň 5*, stejně bych tam asi nešla :-).  Opouštím město s foťákem v ruce. Z okénka ještě točím dlouhatánskou městskou pláž. Na Vlore mi zůstane hezká vzpomínka. 

Pokračuji vyhlídkovou pobřežní silnicí. Blížím se k vísce ORICO, která leží na úpatí malého poloostrova a cesta se tu odklání od moře na druhou stranu.  Zastavuji u poslední z roztomilých písečných zátok, chci se ještě pokochat. Vykoupu se, TO JE NÁPAD ! Je tu nádherně. V tuto dobu nikde nikdo. Palmové slunečníky vzorně vyrovnané na malé plážičce. Penziony a restaurace zavřené, ale již připravené přijmout turisty.  Teplo, mělko, voda příjemná. POPRVÉ na své CDD se koupu V MOŘI! Nemohu se nabažit. Udělala jsem dobře. Krásný odpočinek a relax. Následoval strmý pas nahoru a přes hřeben zase dolů. Nahoru mne provázeli cyklisti a krávy, dolů 16 km ostrých serpentin s neskutečnými výhledy na moře na druhé straně hor. Na obzoru hádám řecký ostrov KORFU s typickou nejvyšší horou Pantokrátor (916 m. n.m.. Na tu jsme lezli s rodinkou a oběma kluky v srpnu 1996 :-). Ke konci sjezdu mne staví dvě uniformy. Zpytuji se, zda jsem něco provedla. Jen se zeptali, zdali je je všechno v pořádku. Zasalutovali a propouštějí mne dál. Pochopím, že tu hlídkují ku pomoci, kdyby po tak dlouhém sjezdu nějakému autu selhaly brzdy čá nastala jiná závada. Smekám!

Silnice se nyní vine téměř po vrstevnici výš nad mořem, každou chvíli odbočka ještě dolů k nějaké pláži.  Míjím drobné vesničky; jedna z nich se jmenuje ILLIAS! Nevěřím svým očím. Jsem rozechvělá - je jasné, že hranice  s Řeckem se blíží :-). Chtěla bych tam dnes už dojet. Ale dojmů je tolik, že si ještě dopřeji malou procházku. U ukazatele na nějaký kostelík u nádherných rudých skal kaňonu TIGUERAS nechávám Punťu a jdu pohodlnou betonovou silničkou cca 3 km. Ticho, klid, jen bzučení včel, ovečky a pokroucené olivy. Kostelík byl v opravě, takže jsem se dovnitř ani nedostala. Na schodech jsem jen posvačila a vydala se - bohužel stejnou cestou- zpět. Kaňon by za prozkoumání určitě stál, též tam byly značené stezky, ale to bych nikam nedojela :-). Říkám tomu, že to "nechám na příště" i když žádné příště být nemusí... Najednou vedle mne zabrzdila vetchá dodávka. Nabízí, že mne sveze. Po krátkém váhání jsem přijala - horko, kopec a také hodiny už dost utekly. V pořádku jsme dojeli k Puntíkovi, řidiči jsem poděkovala a nechala mu pár drobných.  

Ručička benzinu ukazuje, že bez tankování do Řecka nedojedu. Na okraji nejižnějšího městečka Albánie SARANDÉ na krásné červené pumpě beru 10 litrů za 15 éček = 1994,- jejich LEK. Za Sarandé chvílu hledám správnou cestu k přechodu do Řecka. Začíná se stmívat. S přívetivou Albání se loučím v širokém údolí s dramatickými mraky v zapadajícím slunci. Zřejmě přjde bouřka. Šplháme s Punťou zase do hor, ani Helák nedutá. Je černočerná tma. Konečně pár světýlek, modré cedule oznamují celní zónu. Jsme na hranici. FííHa, tak jsem to dokázala! 10. den své "Cesty do dětství" se ocitnu skutečně v Řecku.  Noo, musela jsem si ještě počkat. 2 autobusy domorodců a všechny kufry venku. Co se děje?? Důkladná prohlídka. Celníci obcházejí řadami dlouhých stolů a vše prohrabávají. Asi po hodině jsem se dotala na řadu. I mne baterkou objeli prahy, otevřít kufr u auta. Vyndavat jsem naštěstí nic nemusela. Uvažovala jsem, co by řekli malé nepopsané polystyrenové krabičce s bílým voňavým práškem. Byl to prášek na praní :-). 

Je 22 hodin dne 30. května L.P. 2020 a ........... JSEM V ŘECKU !                              Popojedu kousek od závory a musím ještě na moment zastavit a vstřebat to všechno. Jedu nyní už skutečně po stopách svého raného dětství. Málem mi vhrknou slzy do očí. A jsem zvědavá, co bude dál. Zatím jen tma a hory. Nic vhodného na spaní nenacházím. Takže jedu samými zatáčkami zase z kopce ještě asi 60 km do nejbližšího města, Janiny (Ιωάννινα, Ioánina). Hned na kraji šipka na kemp. Otevřený - sláva. Spokojená kol 23. hodiny stavím stan na louce přímo na břehu Janinského jezera.