PRAHA - PLZINY u Bechyně

Díl 1., Cesta tam

1. den / neděle 21. 5. 2017,  Vyjíždím                  

odjezd: 19.50 hodin                                        tachometr START: 155 553 km = 0 km    noc: v autě                                               trasa:  117 km (benzin v nádrži na 338 km)

Je před osmou večer, ale vyjíždím. Vyjíždím dneska, v neděli,
a 21. 5. je dobré datum. Od 8. 1. = nápad, 4 ½ měsíce.

Za poslední týden jsem toho stihla ještě spoustu zařídit: Zubaře, ukončit smlouvu v práci, zřídit na sebe u svého mobilního operátora novou. Zajít do banky a ještě do druhé pro založení euro-účtu. Generálku Punti a v ÚAMK na doporučení Jardy koupit Camping card a pojistku. Večeři s klukama, kde jsem jim teprve oznámila svůj úmysl. Byli skvělí! Jednohlasně řekli: "Mami jeď." Tom mi koupil vařič a půjčil stan. Pak pohlídat holki a ještě popřát Tomovi k (už!) 33. narozeninám. Ve čtvrtek do hospody na rozlučku s partou - někteří se o mé Cestě dozvěděli teprve dnes :-). V pátek jsem nakonec ještě šla na taneční prodlouženou ke Zdeňkovi a Ále; v tombole jsem si vylosovala č. 1 (uff) a vyhrála knížku od Paula Coelho, POUTNÍK! 

Přes víkend jsem udělala kompletní domácí i osobní inventuru: úklid, zahrádku, sklep, kolo, les... Co kdybych se nevrátila?? Nakládám si do batůžku deníky, co je v různých intervalech píšu od svých 14-ti let. Těžké rozhodnutí. U rybníčka jsem rozdělala oheň a jeden po druhým je pálím. Vytrhané listy se kroutí v plamenech. Tu a tam nakouknu do textu: samé stesky v odlesku praskajícího ohně těžko čitelné. DOST. Už se stmívá, nechci tu být celou noc! Nechci brečet a všechno si připomínat. Chci odjet. Chci JÍT/JET DOPŘEDU! Už se neohlížet a sedět v sobě zabořená....  Doufám, že pálím vše, co mne léta tlačí v žaludku. Nechci se vrátit a koukat na poličku s řadou hřbetů s mými probrečenými dny a noci. Nedokázala jsem je vyhodit ani po rozvodu. Myslela jsem si, že by mi mohly pomoci sepsat Příběh mého života. Tahám je stále s sebou; třeba mne tíží ony! Chci přeci ŽÍT, teď a tady, a ne stále se schovávat... DNES věřím, že to pomůže mé očistě. Že mi plameny dají úlevu. Protože jsou definitivní. Alespoň je to jeden z návodů, které doporučují v těch motivačních knížkách a seminářích k posílení osobnosti...                                                                                                    Ticho, tma. Jen zářivé jiskry létají k nebi jako malý pomalý ohňostroj. Mlčenlivé tmavé koruny borovic se naklánějí kolem dokola souhlasně k nim. Už nic nečtu. Pokládám jeden sešit za druhým do plamenů. Hraju i s nimi, jak se jim podlamují desky a nahlodávají můj život. Nahřívám si ruce, pokládám je ještě teplé na tváře, víčka, čelo, za krk. Zavírám oči; vzpomínám na naše táboráky na táborech a čundrech a tiše zpívám "Červená se line záře...". Už se těším, co mne čeká.  

Punťu, rozuměj 6 let starý fiátek Punto po tátovi, který mne měl do Řecka i zpátky dovézt,  jsem balila postupně celou sobotu a neděli. Dovybavila jsem ho kapsáři, které jsem našla a původně šila Michalovi na jeho první cestu do Turecka. Dva jsem přivázala zezadu za přední sedačky, jeden dlouhý do čela kufru auta na stěnu celé zadní sedačky. Byly úplně skvělé, vešlo se tam spoustu drobností od tužek a bloků přes "drogerii" a ručníček až po kolíčky na prádlo, sirky, pláštěnku nebo knížku. Dále jsem si už předem nakoupila v Bauhausu pět malých červených skládacích přepravek a vyskládala jimi celý kufr. Jedna přepravka na potraviny, které nesměly zbýt v lednici, prkénko, pánvička, druhá na trička, svetry, prádlo, třetí na ponožky, legíny, kalhoty a spol., čtvrtá na stanové potřeby, vařič, plynové bomby, atd atp. Až navrch hodila co se nevešlo - bundy, větší svetr, mikiny, vesty, osušky. Budu tam ode dneška prakticky přes všechno počasí, musím počítat i s teplejšími věcmi. Na boty jsem vymyslela specielní botník, na který jsem byla pyšná: napadlo mne je zabalit do jednorázových igelitových návleků (mám jich doma dost díky své profesi realitní makléřky :-), kdy je poskytuji klientům při prohlídkách nemovitostí, aby se nemuseli přezouvat ...)  a pěkně jednotlivě nebo po párech je zasunula pod přední sedačky. Krásně se tam vešly a byly vždy po ruce.  Pokud jsem věci vracela do správných přihrádek :-), vždycky jsem je hravě našla. A také, podle toho, kde jsem zrovna měla spát, mohla jsem si jen vzít tu kterou přepravku a netahat spoustu věcí, které by byly těžké a vůbec bych je neupotřebila. Tenhle "automobilový organizér" se mi perfektně osvědčil a mohu ho s klidem doporučit. K tomu všemu jsem na sedačku řidiče hodila bavlněný povlak od polštáře. Polovycpala jsem ho dekou, kterou jsem jinak mohla použít na přikrytí. Osvědčil se prázdný i naplěný: na podepření zad, proti pocení pod zadek i jako polštář do stanu. Na kličce na dveřích spolujezdce visí už od počátku, co Heláka mám, můj talisman - večerníčkový žlutý plyšák HELE (brácha od zeleného Jů), kterého jsem dostala díky podobě se svým jménem od mně - bohužel - stále neznámého kolegy v práci na Ježíškové rozlučce, počítám, že roku 2010.  Když se mu zmáčkně bříško, stále se směje. Vezmu ho s sebou, bude mi dodávat dobrou náladu :-).  A taky mi vždycky připomene moje holčinky (rozuměj moje 3 vnučky), kterého rády muchlují a nikdy ho nezapomenou rozesmát...

A JE TO TADY! Jedu. Moje filosofie: kam dojedu, tam dojedu. A taky pokud možno žádné dálnice nebo navigace. Ostatně jsem si letos ani nekoupila dálniční známku... MÁM ČAS. To je důležité!

Na okruhu v Táboře se tradičně motám. Dobře, odbočím na Bechyni. Leje. Chci se rozloučit s Republikou jako "člověk". Užít si noc ještě v pohodlí v posteli a taky si po hektickém týdnu na další cestu pokud možno odpočinout.  Ve 2 hotelech na hlavní měli plno - lázeňští hosté. Projíždím deštíkem rozkopanými ulicemi a už se mi tady dál hledat nechce. Někdy po desáté večer kousek za Bechyní zarážím na plácku u lesa a spím v autě.