Začínám 3. díl CDD: 7 dnů v Athénách
9. 6. - 15. 6. 2017
Athény - 1. den, Mont Parnas 20. den CDD/ pátek 9. 6. 2017
odjezd: 11.00 hodin trasa: 62 km nocleh: hostel San Remo celkem najeto: 3 322 km
MONT PARNAS. Dnes slavím 20. den své cesty a v Athénách!!! Líp bych si to naplánovat nemohla! Navíc "ségra" zrovna dnes odlétá na dovču na Samos. Jejich let je přímý, takže se v Řecku nepotkáme. Škoda. Mávám na ni alespoň z dálky...
V Athénách chci zůstat asi týden, ale v tomhle kempu v Kifissii tedy NE. Ani jsem večer nestavěla stan a přespala v autě. Hlava na hlavě, jen hezký a funkční bazén. Ale TENTOKRÁT chci hlavně navštívit MĚSTO. Sice sleva na Camping Card zafungovala, ale i tak 18e/noc na to, že jsem daleko od centra i od metra je dost. Recepční vysvětluji francouzsko-německo-česky, že se pokusím najít něco blíž, a když se mi to nepodaří, večer se vrátím. Pochopila, a můj způsob cestování nazvala "Plan, ist kein plan". To mě pobavilo a už jsme byly kamarádky :-). Platím 13 éček za spaní jen v autě. Ani se nešla podívat, zda jsem stan postavila. S úsměvem a přáním hodně štěstí mi vrací drobné, které jí nechávám. Beru Punťu a máváme na sebe ještě za branou.
Je před polednem, ale ranní špička trvá. Nechtějte zažít. Uhýbám na západ ke kopci Mont Parnas. Na hledání noclehu času dost. Tímhle svým nápadem jsem naprosto nadšená. Jedu směrem ven z Athén úplně volnou silnicí, zato v protisměru stojí kilometrové fronty... Cestou objevuji olympijskou vesnici z r. 2004. Je v dost zuboženém stavu. Architektura žádná, strohé paneláky a evidentně se o ně moc nestarají.
Mont Parnas resp. Parnithos (Πάρνηθος), místo našich tehdejších krátkých rodinných výletů za město, jsem navštívit chtěla. Tak proč ne hned dneska? Má tam být lanovka, na tu si nepamatuju. Přijíždím na velkolepé parkoviště u její spodní stanice. Před moderní stavbou obdivuji nenápadnou nerezovou fontánu - vrstvy zurčící vody stékají po hladkém oblém sloupu. Legračně deformují můj odraz na hladkém povrchu blýskající se od zářícího sluníčka. Zvědavě vcházím do budovy s tím, že si dávám limit na lanovku 5 euro. Ocitla jsem se v jiném světě.
Nádherná vysoká hala s galeriemi a ještě dvěma patry dolů, do mj. podzemního parkoviště. Seshora přes tři patra visí obrovský
skleněný lustr hrající všemi barvami. Dále rozměrné obrazy, mozaiky, zrcadlový výtah, jezdící
schody. V tom všem šipky, které ukazují cestu k lanovce. Ale i ke KASINU - aha!
Tak to je ten luxus. Začínám se bát. Jenže nikde nikdo. Žádná pokladna ani
zábrany. A už přede mnou předjíždějí zelené kabinky na klasických ocelových lanech. Do jedné vstoupím, ani nedutám. Asi se bude platit až nahoře, uvažuji, a odevzdaně se vezu. Na poslední chvíli ještě do mého "vajíčka" dosedl nějaký
kravaťák a v klidu podřimuje. Za mnou se otevřel neskutečný výhled na celé
Athény i s okolím. Jak
stoupáme nad zarostlou zelenou strání, odlesky slunce v oknech drobných domů se mnou hrají roztomilou hru. Najdu odtud nizounký Akropolis, vedle spatřím homoli Likavetu. V kontrastu s oblastí jasně bílých křivek olympijských stadionů. Ty mě nyní zajímají ještě víc, určitě zavítám! Na obzoru se v oparu rozprostírá moře. Fotím, co to jde. No - moc to nejde... Zapomněla jsem dobít baterku. Zachraňuje mě mobil, ale má
malou kapacitu, takže musím šetřit.
Nahoře se blíží zubožená funkcionalistická stavba z 60. let, kterou si díky mámě architektce pamatuji. Podélný hranol na štíhlých nohách s lehce zalomeným půdorysem pravidelně rozčleněný lodžiemi, všemi směřujícími k panoramatickému výhledu a pochopitelně zde velmi důležitému slunci. Býval to hotel pro smetánku, ale co z něj zbylo!!? Vjíždíme do vestibulu. Pokladna nikde. Zato široké zrcadlové chodby, vysoký měkký koberec, už se přestávám divit. Občas kolem někdo propluje v černých lakýrkách a kousek dál tiše zmizí. Mohu volně jít dál. V kraťasech a baťůžkem na zádech se tu fakt vyjímám. Potkávám několik turistů, tak si tu už nepřipadám tak nepatřičně. Se zájmem si na stěnách prohlížím dobové fotografie ze stavby a současné rekonstrukce hotelu. Několika patry a klikatými chodbami procházím celé zázemí kasina. Cíleně se zajdu podívat i na toalety, samozřejmě zlacené. Do kaváren a restaurací nahlížím jen přes skleněné dveře, mají polední pauzu. Škoda, něco bych jim na tuhle nádheru ráda přispěla. Pak si všimnu, že tam už je předepsaný dress-code. OK, žádná dáma ze mne nebude :-).
Až před východem z budovy narážím na vrátného v livreji. On se na mě pouze usměje a pokyne mi k turniketům, že mohu jít ven. Konečně chápu, že zřejmě existuje jakási symbióza a kasino, které evidentně provozuje celý tento podnik vč. lanovky a nechává turisty ZDARMA vyjíždět nahoru. Vycházím na čerstvý vzduch. Klídek, pohoda. Konec silnice, parkoviště, dva výletní autobusy, pár aut. Ukazatel a mapka pěších túr po hřebeni. Tolik času bohužel nemám, čeká mě hledání nového noclehu. Spokojím se tedy s několika sty metry cestičkou v nízkém porostu. Na betonové kostce posvačím z vlastních zásob a zažívám ten nečekaný zážitek. Cestou zpět potkávám skupinku rusky mluvících turistů a LAŇ! Prostě se tu mezi kosodřevinou a zbytky stavebního materiálu pase laň. Pomalu ji obcházím, abych ji nevyplašila. Jdu se ještě podívat na hotel zepředu, zda není k lanovce nějaký druhý, bližší přístup. Není. Celá budova se opravuje. Vnitřky jsou hotové, zvenku je to ale jak na staveništi. Jen kousek zahrady, terasa a golfový pažit s menhiry nabízí představu, jaký je záměr stavitelů. A JELEN! Kouká na mne jak vytesaný ze dřeva, ale je ŽIVÝ! Mohutné parohy se za mnou líně otáčejí. Jsem z toho Jelen :-). Zřejmě patří k té lani. Zjišťuji, že budova se obejít nedá; na konci trávníku se zvedá vysoké pletivo. Musím tedy zpět. Co bude dělat ten jelen? Otočila jsem se a přímo proti mně kráčí ta laň. O jé, páreček chce být spolu. Jdu krok co krok, naštěstí je moc nezajímám; asi jsou zvyklí. Na vrátného se usměju a už bez ostychu se vracím zlacenými chodbami zpět.
Punťa na mě dole vzorně čekal a jako nůž máslem projíždím do centra zaslíbeného města. Už ráno jsem se v kempu připojila na net a připravila si několik adres hostelů. Vytipovala jsem si pořadí a jdu na to. Mám štěstí. Podařilo se mi zaparkovat hned před prvním z nich. Jenže nikde nikdo. Na zvonek nikdo nereaguje. Je to jen byt ve velkém činžáku bez fungující recepce, kolemjdoucí nic neví. Telefonicky si se svou jazykovou vybaveností volat netroufám. Na rohu vcházím do internetové kavárny, kde si chci své tipy ještě ověřit. Nedaří se mi najít stejnou stránku jako v kempu. Tak najdu nějakou jinou, a hlavně se zorientuji v mapě. Kousek odtud je další možnost. Auto tu nechávám, jdu pěšky. Adresu nacházím, výsledek stejný. Tady na zvonkách ani Hostel označen není. Uff, jak dál?? Jdu se zeptat do malé provozovny naproti. Zrovna večeří z nějakých ešusů, ale jsou ochotní. O ubytování naproti nevědí, ale ukazují mi, ať jdu 2 ulice a doprava, tam prý nějaký hostel je. Evcharisto, díky! Za pár minut jsem tam. Boční ulička, později zjistím, že asi 300 m od hlavního athénského nádraží, které má přímé spojení i s letištěm. Na typicky modře natřeném průčelí cedule hostel SAN REMO. Otevřeno. Recepce, úsměv. Snědá sympatická paní chvíli uvažuje, kouká do počítače. Na týden volno nemáme, ale dneska se vyspat můžete. Sláva! Za 14 eur ve třílůžkovém pokoji. Sama. To je TREFA! Jednoduché postele, bílá prostěradla, kuchyňka. Ano, parkovat tu můžete. Jen si raději vezměte všechno z auta. A zítra se domluvíme, zda se nějaká rezervace neuvolní. Došla jsem pro Punťu. Při vyjíždění jsem netrpělivá a malinko se opřu do vozu za mnou. Ach jo! Jdu se podívat: na nárazníku mém ani toho druhého nic vidět není. Lekla jsem se - úředník z banky naproti mě pozoruje. Usmál se a mávnul, ať jedu, je to v pořádku. Vděčně se na něj usměju a jsem ráda, když jsem pryč. Ulice už jsou zase plné, samá jednosměrka. Několikrát se trefuji, ale celkově asi za půl hoďky úspěšně zastavuji v ulici Nisyrou (Νισύρου) před č. 8, San Remem. Vybaluji jen to nejnutnější. Risknu to, jsem unavená. MOC SPOKOJENÁ z 1. dne v Athénách padám do postele.
HOSTEL SAN REMO blízko centra i metra se mi stal malým a milým domovem po celý zbytek pobytu v Athénách. Sice vždy po 1 noci, tj. opustit do 11 hod, večer po 17 hodině se přijít zeptat. Postel se vždycky našla. Po 3-lůžkovém pokoji jsem se stěhovala na 6-lůžkový dormitor dokonce jen za 12 éček, a tam jsem nakonec už zůstala.